Jen podle jména by si Frances Ridley Havergalovou (1836-1879) zařadila možná jen menšina současných křesťanů, leč doufejme, že většina by již věděla, když řekneme, že jde o autorku písně „Vezmi, Pane, život můj“ (Take My Life And Let It Be). Ta byla i v našich zemích zařazena do řady kancionálů; v anglických zemích by se takových zpěvníků počítalo doslova na tisíce.

Osobu a dílo této vzácné Boží služebnice však nelze redukovat jen na jeden výtvor. Naopak, šlo o ženu mimořádného obdarování. Narodila se v anglickém Worcestershiru do rodiny anglikánského kazatele Williama Henry Havergala (který sám složil celou řadu duchovních písní, textů i melodií). Jelikož otec patřil mezi intelektuální elitu společnosti a ona sama od dětství vykazovala velké nadání, dostalo se jí coby ženě na svou dobu mimořádného vzdělání. K tomu jí pomáhala vynikající paměť, což dokládá skutečnost, že se naučila zpaměti celou knihu Žalmů, Izaiáše a valnou většinu Nového Zákona. Vedle biblické hebrejštiny a řečtiny ovládala rovněž němčinu, francouzštinu, latinu a velštinu. Ostatně vícekrát v životě navštívila jak Německo, tak Švýcarsko.

Svůj život vydala Pánu ve svých 14 letech, když navštěvovala výběrovou školu pro dívky. Pán se jí velmi dotkl, když si uvědomila gramatický čas slovesa v 1. Janově 1:7 „pakliť chodíme v světle, jako on jest v světle, obecenství máme vespolek, a krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.“ Slovo očišťuje zde máme v přítomném průběhovém čase, tedy vyjadřuje něco kontinuálního, pokračujícího. Frances poté psala, že v tu chvíli ji došlo, že Ten, který ji takto očistil, má moc udržet ji v čistotě; a tak se Mu cele odevzdala a plně Pánu důvěřovala, že ji zachová až do konce. Tu zkušenost sama popsala slovy: „Odevzdala jsem svou duši Spasiteli a od té chvíle se mi zdálo, že země i nebe září jasněji.“

Pokud jde o píseň Vezmi, Pane, život můj, vznikla v roce 1874. Jednoho dne byla na nějaké návštěvě, a v daném domě se nacházelo 10 lidí – někteří z nich dosud nespasení, za něž se ostatní dlouho modlili. Pán jí položil na srdce, aby se modlila: „Dej mi všechny v tomto domě.“ A Hospodin tuto prosbu vyslyšel. Než odešla, všichni poznali moc Boží lásky a milosti. Blízko k půlnoci již šla na lůžko, ale pro radost nemohla usnout a ještě se mnoho modlila a chválila Spasitele. V těch hodinách se jí v mysli formovaly verše této písně, zakončené řádkem „ever, only, all for thee“ (v české verzi „vše Ti rád a cele dám“).

Frances Havergalová nicméně vedle toho složila dalších téměř 100 písní, z nichž druhá nejznámější je patrně „Já dal jsem život svůj“, v češtině máme ještě „Kdo je v Páně voji“ nebo „Světlo po temnotě“. Naše Boží žena však nepsala pouze poezii, ale i knihy duchovních zamyšlení, mezi nimi tituly s názvy My King (Můj Král) Royal Commandments and Royal Bounty (Královská přikázání a královská odměna) a v neposlední řadě Kept for the Master’s Use (Zachováni pro užití Mistrem), kterou napsala krátce před svou smrtí na zánět pobřišnice a která obsahuje rozjímání nad každým dvojřádkem z její písně „Vezmi, Pane, život můj“, s tím však, že slovo v originále „take“ (vezmi) nahradila slovem „keep“, v tomto kontextu zachovej. (Tuto změnu s ohledem na český překlad písně od Josefa Bašteckého nelze zcela konzistentně při překladu textu zachovat.)

Z této vzácné knihy překládáme jednu z úvodních kapitol knihy, na druhou polovinu první sloky, o zachování svých okamžiků pro Pána Ježíše. Frances Havergalová ji píše ve speciálním poetickém stylu, ale s mimořádnou hloubkou a vzácností duchovního rozjímání, na které by měli pilně dbát jak mladí, tak starší a zkušenější křesťané. Všichni z něj jistě budou mít co načerpat.

Uchování momentů pro Pána Ježíše

„Moje dny, můj každý dech
chválu Tvou vždy hlásat nech.“

Autorce i čtenáři může trochu pomoci, když se zamyslíme nad některými praktickými aspekty života, který si přejeme „uchovat pro Pána Ježíše“ v duchu oné krátké písně v úvodu této knihy, přičemž slovo „nech“ si pro účely našeho textu nahradíme slovem „uchovej“.

Jako první se nám přirozeně nabízí věc, která je téměř synonymem života samého – náš čas. A to nás okamžitě přivádí k jedné z našich dřívějších obtíží i její pravděpodobné příčině.

Všeobecně vzato máme velký sklon být nekonkrétní. Když se zaměřujeme na obecné věci, míjíme praktické aspekty. Zapomínáme, že věrnost obecným principům se dá prokázat jedině věrností v detailech. Což snad tato vágnost nějak nesouvisí s tím, jak naše slabá touha zasvětit náš čas Pánu Bohu nepřináší žádné výsledky?

V duchovních věcech ne vždy větší zahrnuje menší, ale paradoxně často menší zahrnuje to větší. I v tomto případě je nám čas svěřen, abychom jej využili pro svého Pána. Nedokážeme ho však uchopit v jeho celku. Již předtím, než s ním můžeme jakkoliv naložit, jej instinktivně rozdělujeme. Když přijde Nový rok, se zvláštní vřelostí jej zasvěcujeme Pánu. Ale když tak činíme, necítíme přitom snad, že i rok je pro nás příliš mnoho, než abychom s ním dokázali naložit? A neubírá nám snad tento pocit, že máme co do činění s něčím větším, než dokážeme uchopit, z vnímání reality? Tím jsme vedeni k něčemu zvládnutelnějšímu; a jak přicházejí nedělní či pondělní rána, vděčně Mu vydáváme počínající týden a naše vnímání pomoci a odpočinutí se tak obnovuje a posiluje. Ale ani těch šest či sedm dní nedokážeme dostatečně uchopit; naše skromné možnosti přesahuje i pouhý zítřek, a proto nám není dopředu dávána milost byť jen pro následující den. Zjišťujeme tedy, že svých životech musíme zvažovat každý jednotlivý den za dnem a že jakékoli obecnější odevzdání a zasvěcení svého času u nás dost dobře nejde. V tom jsme nalezli mnoho útěchy a pomoci, a nebyly-li snad výsledky zcela uspokojivé, pořád jsou lepší než za situace, než jsme dospěli na tuto úroveň členění času.

Ovšem pokud jsme nalezli pomoc a požehnání v tom, že jsme ušli určitou vzdálenost jedním směrem, není snad pravděpodobné, že toho nalezneme ještě více, pokud tím samým směrem budeme pokračovat? Tak tedy, když můžeme svému Pánu svěřit dny, proč ne hodiny nebo i jednotlivé okamžiky? Nemůžeme v tom snad očekávat nové a zvláštní požehnání?

Neuvědomujeme si plně důležitost jednotlivých okamžiků. Avšak postačí, když si o nich připomeneme dva Boží výroky: „V okamžení umírají“ (Job 34:20) a „všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení“ (1. Kor. 15:51), a už je nebudeme brát tak na lehkou váhu. Na každém momentu může záviset něco z věcí věčnosti, ale než se nad tím stačíme zamyslet, už je pryč. Nic se nezdá být pro nás těžší si uchovat, a přece v sobě nic nezahrnuje více z všeho ostatního uchovávání. Proto Jej prosme, aby nám uchoval právě tyto okamžiky.

Nejsou snad právě ony těmi drobnými spárami v brnění, skrze něž pronikají šípy pokušení? Dejte nám jen čas, říkáme si, a nebudeme přemoženi. Dejte nám jen čas, a budeme se modlit a odpírat ďáblu, aby od nás utekl. Ale ten Zlý přichází v jediném okamžiku; a v jediném okamžiku – nehlídaném, neuchovaném – vyslovíme něco ukvapeně či zveličeně, nebo si pomyslíme něco, co neodpovídá duchu Kristově, či pocítíme nekristovskou netrpělivost či zášť.

Ale i kdybychom zašli tak daleko, že řekneme: „Vezmi moje dny, můj každý dech“, učinili jsme onen následný krok a skutečně Jej nechali je vzít – skutečně jsme Mu je odevzdali? Nemá smysl říkat „vezmi je“, když je nepustíme. Jak může někdo jiný uchovávat to, čeho se stále držíme? Vložme tedy s plnou důvěrou v Jeho moc do Jeho rukou nejprve tyto okamžiky, které nám tak snadno proklouzávají mezi prsty; vložme Mu je přímo do rukou – a teprve poté můžeme s důvěrou a radostí říci: „Pane, uchovej mi je! Uchovej každý z těch rychle za sebou jdoucích okamžiků, jak budou přicházet. Já je pro Tebe uchovat nedokážu; uchovej je pro sebe Ty sám.“

Ale posvěcené srdce, které miluje Krista, se nemůže spokojit pouze s negativním uchováním. Nechceme být pouze zachováni od toho Jej zarmucovat, ale toužíme být uchováni Mu vždy dělat radost. Každé „uchránění před“ by mělo mít své odpovídající a ještě požehnanější „uchránění pro“. Nepřejeme si toliko mít své okamžiky uchráněny před tím, aby je využil satan, ale též uchovány pro využití Hospodinem; chceme, aby byly nejen zachovány před hříchem, ale rovněž uchovány k Jeho chvále.

Ptáte se: „Ale k čemu Mu mohou posloužit pouhé okamžiky?“ Nebudu se zdržovat dokazováním či ilustrováním zjevné pravdy, že jaké jsou okamžiky, takové budou i hodiny a dny, které se z nich utvářejí. To jistě sami dobře chápete. Odpovím na vaši otázku tak, jak je položena.

Ohlédněte se zpět do dějin církve ve všech věcích a zaznamenejte, jak často vzešlo veliké dílo a mocný účinek z pouhého okamžiku v životě některých Božích služebníků; pouhý okamžik, avšak zastíněný a naplněný mocí Ducha Božího, která nesla své ovoce. Ten okamžik mohl být využit k vyslovení pěti slov, ale ta nasytila pět tisíc, či dokonce pět set tisíc lidí. Nebo mohl být rozjasněn zábleskem myšlenky, která prosvítila srdce a domovy po celé zemi a zapálila pochodně, jež byly poté přineseny až do nejtemnějších koutů země. Onen svižný řečník či osamělý myslitel ani netušili, k čemu jejich Pán ten jediný okamžik využil. V okamžiku samotném nebyl prostor, aby na to byť jen pomysleli. Kdyby ten okamžik byť možná nevědomky, „nezachovali pro Pána Ježíše“, ale vyplnili jej něčím jiným, jakou sklizeň k Jeho slávě bychom minuli!

Totéž se děje dennodenně. Obvykle je to právě okamžik – ať už úvodní, nebo vrcholící – v němž se dílo skutečně učiní. Boží šíp do srdce vyšle často ne celé kázání, ale jediná krátká věta v něm. Kýžený výsledek málokdy přináší celý rozhovor, ale nějaké náhlé nasměrování myšlenky či slova, který přichází s elektrizujícím dotykem moci Boží. Někdy je to ještě méně; Pán použil k zboření pevností i pouhý pohled. (A může být snad co prchavějšího?) A v našem vlastním tichém očekávání na Hospodina, když okamžik za okamžikem ubíhá v tichu u Jeho nohou a náš zrak spočívá na stránkách Jeho Slova, či snad k Němu jen vzhlíží skrze temnotu – neshledali jsme snad, že On dokáže jediný míjející okamžik prozářit svým světlem natolik, že jeho paprsky nikdy nezmizí, ale dál a dál září skrze dny i roky? Nejsou snad takové okamžiky důkazem toho, že byly vpravdě uchovány pro Něho? A pokud některé, tak proč ne všechny?

Zvažujeme-li okamžiky z tohoto pohledu, jasně to ukazuje, že nelze sloužiti dvěma pánům, neboť je očividné, že v jednotlivém okamžiku službu nejde rozdělit. Vyplníme-li jej službou sobě samému či jakémukoli jinému pánu, není k dispozici Pánu; On nemůže využít to, co je již využíváno jinde.

Ach, o kolik jsme se jen připravili tím, že jsme Mu to nevydali, aby to užil On! Co vše mohl učinit s chvílemi, zatíženými sobectvím či marnostmi, které jsme lehkomyslně nechali uplynout! Ach, co by z nich mohlo být, kdybychom je všechny uchovali pro Pána Ježíše! Jak by je mohl naplnit svým světlem a životem, jak zbohatit naše životy, které jsme tímto plýtváním ochudili, a jak je mohl využít je k rozšíření svého požehnání a moci!

A zatímco my jsme si těchto zlomečků věčnosti necenili, co v nich činil náš milostivý Bůh? Jak zvláštně se nás dotýkají ta slova: „Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? A že ho navštěvuješ každého jitra, [a] každé chvíle jej zkušuješ?“ (Job 7:17-18) Myšlenka, že nás každou chvíli zkušuje, by byla nesmírně vážná a hrozivá, nebýt oné toužebné něhy a lásky Otcovy, kterou zjevuje ono podivuhodné vyjádření údivu: „Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš?“ [v angl. že jej máš tolik na srdci, pozn. překl.] Pomyslete, jak nás má neustále na svém srdci – nás, tak nedbalé a zapomnětlivé dítky! A pak zvažte ta další slova, jejichž doslovnou pravdivost nijak neumenšuje, že jsou vyjádřena obrazně: „Já Hospodin, kterýž ji ostříhám, každé chvilky budu ji svlažovati“ (Izaiáš 27:3).

Něco z Boží nekonečné velikosti a moudrosti vidíme, když se snažíme upřít svůj oslněný zrak na nesmírně veliký vesmír. Když se však obrátíme k zázrakům mikroskopu, uzříme a pochopíme je jasněji tím, když budeme hledět na dokonalost Jeho nejnepatrnějších výtvorů. A stejně tak, byť nedokážeme pochopit nekonečnou lásku, která naplňuje věčnost, a nekonečné vyhlídky naší velké budoucnosti se – Miltonovými slovy – „tratí v nesmírnosti jasnosti své“ v nejsilnějších dalekohledech víry, můžeme tuto lásku spatřovat zvětšenou v mikroskopu okamžiků, které nám ji přibližují na dosah a odhalují našemu žasnoucímu zraku nevýslovnou dokonalost svých detailů.

Nic z toho však neuvidíme, dokud budeme držet tyto okamžiky ve svých vlastních rukou. Jsme jako malé děti, svírající prsty kolem diamantů. Jak by mohly přijímat a odrážet paprsky světla a rozkládat je do celé nádhery své prizmatické krásy, když je světlu pevně uzavírají naše špinavé dlaně? Vydejme je; nechme, ať je místo nás drží náš nebeský Otec a vrhá na ně své vlastní převeliké světlo, a pak je uvidíme v plné kráse barev Jeho rozmanitých skutků milosrdenství; a nechme Ho, ať je za nás vždy uchovává, a pak v nich budeme vždy vidět odraz Jeho světla a lásky.

Potom naše okamžiky jistě budou hlásat Jeho chválu a budou jí naplněny. Ne snad, že bychom neustále zpívali duchovní písně a užívali slova chvály formulovaná jinými lidmi; vždyť ani svatí ve slávě nezpívají v doslovném smyslu vždycky novou píseň. Ale chvála bude tónem, barvou a atmosférou, v níž ty momenty poplynou; žádný z nich se od ní neodchýlí ani z ní nevystoupí.

Je pro ty chvíle trochu příliš, aby „chválu Tvou vždy hlásaly“? Inu, kde se zastavíte? Jaký poměr svých okamžiků považujete pro Pána Ježíše za dostačující? Kolik jich má být pro ducha chvály a kolik pro ducha obtížení? Buďte v tom konkrétní a porozumějte tomu. Pokud nemá Pán mít všechny, tak kolik z nich? Sečtěte je, zvažte a rozdělte. V nebi to udělat nepůjde – dobře víte, že tam bude jenom chválení; zde však můžete zkrátit svou službu chvály na polovinu, nebo si ten poměr nastavit, jak budete chtít.

Leč – On vás stvořil pro svou slávu.

Leč – On si vás vyvolil, abyste byli k chvále Jeho slávy.

Leč – On vás v každé chviličce miluje, v každém okamžiku vás zavlažuje, nikdy nespí, ale vždy nad vámi bdí, a neustále o vás pečuje.

Leč – On za vás zemřel!

Drazí přátelé, toto vše se jen těžko dá napsat bez slz. Vzpomeneme-li si na tuto lásku, můžeme snad váhat, zda Mu odevzdáme všechny své okamžiky? Svěřme Mu je a prosme Ho, aby si je všechny, každý jednotlivý, uchoval pro sebe samého a naplnil je svou chválou; ať jsou tedy všechny k Jeho chvále!