Již před delší dobou jsme si představili knihu puritána Johna Flavela (1627–1691) s názvem Tajemství Prozřetelnosti, která se zabývá tím, jak Pán Bůh podivuhodně řídí svět a celé dějiny, kdy na prvním místě činí vše pro svou slávu a spásu svého vyvoleného lidu. Název je zvolený velmi příhodně, protože cesty Prozřetelnosti jsou pro člověka, i zbožného, velmi často vskutku tajemné. Vyjadřuje to i známá píseň Williama Cowpera Bůh kráčí cestou tajemnou, v originále God Works In a Mysterious Way [Bůh pracuje tajemným způsobem], kterážto fráze v anglosaském světě tak zdomácněla, že mnozí si myslí, že pochází přímo z Bible. To tedy nepochází, ale jinak Písmo osvědčuje, že mnohé z Božích cest a úradků nedokážeme často postihnout, či ne hned: „Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš“ (Jan 13:7). „Věci skryté [jsou] Hospodina Boha našeho, věci pak zjevené [ty jsou] naše a synů našich, abychom plnili všecka slova zákona tohoto“ (Dt. 29:29).
Tento aspekt John Flavel ve svém díle nijak nezakrývá, ale poctivě jej rozebírá – kniha dokonce obsahuje sekci zabývající se praktickými problémy spojenými s aplikací doktríny Prozřetelnosti v našich životech. Ani pro něj samého nešlo o nějakou teorii, protože sám musel ve svém životě čelit rozličným zvratům a těžkostem, u kterých jistě v dané době jen málo rozuměl, proč je Pán dopouští. Po své ordinaci za kazatele se mohl několik let těšit požehnané službě v přístavním městečku Dartmouth na jihu Anglie, ovšem v roce 1662 nově nastoupivší král Karel II. přijal Zákon o jednotné bohoslužbě (Act of Uniformity), v důsledku kterého došlo k tzv. Great Ejection, velkému vyhnání, totiž zbavení kazatelského úřadu všech, kdo se nechtěli podřídit anglikánskému ritualismu.
To se týkalo i Johna Flavela, který se sice snažil sloužit po domech a při jiných příležitostech, jak to jen šlo – ale s velkými těžkostmi. Stalo se mu dokonce, že mu vojáci rozehnali i venkovní shromáždění v lese. I když toužil sloužit Pánu v kazatelském úřadu, do nějž byl povolán, jak jen mohl, byl v tom dlouhou dobu značně omezen. Určité uvolnění přišlo až ke konci jeho života. Musel v tom zůstat svému Spasiteli poddán, i když nevěděl, proč tak Mistr dopouští.
Jeho rady a vyučování ohledně tajemných stezek Prozřetelnosti tedy můžeme a máme přijímat s vděčností a dychtivostí, protože z něj nemluví jen nějaká naučená teorie, ale vychází z celoživotní zkušenosti. Oblastí, u nichž nerozumíme Božím cestám s námi, existuje jistě mnoho, ale jednou, s níž často zápasíme, jsou nevyslyšené modlitby. Ani toto téma nenechává John Flavel bez důkladného rozebrání. Zvažme tedy důvody, které John Flavel podle své duchovní moudrosti a na základě Písma udává, proč často musíme na vyslyšení čekat, a jak se s tím ve svých myslích vyrovnat a zůstat přitom Pánu poddaní a vždy doufanliví.
Čekání na milosrdenství
Jak se může křesťan posilnit ve svém očekávání na Hospodina, když Prozřetelnost odkládá udělení těch milosrdenství, za něž se dlouho modlil a na něž již dlouho čeká?
Otázka v tomto případě předpokládá, že Prozřetelnost může otálet a odkládat udělení těch milosrdenství, na něž jsme dlouho čekali a za něž jsme se modlili, a že v tomto období odkládání a nejistoty mohou být naše srdce velmi skleslá a již téměř bez naděje.
Boží Prozřetelnost skutečně může splnění milosrdenství, za něž jsme prosili a ohledně kterých jsme na Něj očekávali, dlouho odkládat. Abyste tomu správně porozuměli, vězte, že ohledně udělení milosrdenství vůči nám jsou dvoje časy či doby: jeden určuje Pán Bůh, v jehožto rukou jsou časy aneb příhodnosti časů (Skutky 1:7), ale druhé si určujeme sami, když vzbuzujeme vlastní očekávání milosrdenství, někdy pouze tím, jak intenzivně po nich toužíme, a jindy na základě dohadů a toliko zdánlivých povzbuzení, která před sebou máme.
Nic však nemůže být přesnější, jistější a dochvilnější než udělení milosrdenství v tom čase a období, které Pán Bůh určil, ať už je to jakkoli dlouho, či ať tomu na cestě leží jakékoli množství překážek. Hospodin sám určil čas pro naplnění zaslíbení o vysvobození Izraele z Egypta; a je řečeno: „A když se vyplnilo čtyři sta [a] třidceti let, právě toho dne vyšla všecka vojska Hospodinova z země Egyptské“ (Exodus 12:41). Porovnejte to se Skutky 7:17, a tam najdete základ a důvod toho, proč jejich vysvobození nebylo a nemohlo být odloženo byť o jediný den déle, neboť „se pak přibližoval čas zaslíbení“. Zaslíbení, podobně jako těhotná žena, musí vyplnit počet měsíců, které mu bylo určeno, a až se tak stane, Boží Prozřetelnost přivede na svět převeliká milosrdenství, a ani jedno z nich nepotratí.
Co se však týče dob, které si stanovujeme a určujeme sami, Pán Bůh jimi není vázán, a proto se jimi neřídí ani Jeho Prozřetelnost; právě z toho pramení naše zklamání: „Čekali jsme pokoje, ale nic dobrého, času uzdravení, ale aj, hrůza“ (Jeremiáš 8:15), a proto se strachujeme nad tím, jak se Prozřetelnost zpožďuje, a pochybujeme o Boží věrnosti, zda je naplní – ovšem Jeho myšlení nejsou jako myšlení naše (Izaiáš 55:8). „Nemeškáť Pán s [naplněním] slibů, jakož někteří za to mají, že obmeškává“ (2. Petr 3:9). Je to meškání, berete-li to podle svých vlastních pravidel a měřítek, ale není tomu tak, hodnotíte-li to podle měřítek Božích. Pán nepočítá a nehodnotí časy svého působení podle naší aritmetiky. Obě tato měřítka se porovnání v tomto verši, který nám odhaluje příčinu našeho omylu: „Proto že ještě do jistého času [bude] vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nesklamáť. Jestliže by [pak] poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati“ (Abakuk 2:3). Pán Bůh určuje čas; až ten stanovený čas přijde, očekávané milosrdenství neselže. Ale mezitím, „by pak poprodilo“, říká prorok, „posečkej na ně, nebo nebude meškati.“ Poprodlí, nebo nebude meškati – jak to skloubit? Znamená to že se může poprodlít mnohem déle, než očekáváte, ale ani o okamžik déle, než určil Hospodin.
Během tohoto zpoždění Boží Prozřetelnosti může Boží lid ve svém srdci a doufanlivosti velmi poklesat. To je až příliš zřejmé z toho, co Písmo zaznamenalo o jiných, a každý z nás to může snadno zakoušet sám na sobě. Příklad toho nacházíme v Izaiášovi, kde máme věrný Boží slib, že potěší svůj lid „a nad chudými svými slituje se“ (49:13). Člověk by si pomyslel, že to k povzbuzení a utěšení jejich srdcí stačí. Avšak slíbené milosrdenství dlouho nepřicházelo, čekali rok za rokem, a jejich břemeno je dál tížilo a neodcházelo. A proto čteme „ale řekl Sion: Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne‘“ (verš 14); to znamená, že je marné dál na takové milosrdenství očekávat. Pán Bůh se o nás nestará, nechová nás ani ve svém srdci ani v mysli; nepečuje o nás a nezáleží Mu, co s námi bude.
Tak tomu bylo i u Davida: poté, co mu Pán Bůh dal takové zaslíbení a v pravý čas jej věrně naplnil tak, že nikdy nikomu nebylo milosrdenství lépe utvrzeno – neboť se jim říká „milosrdenství Davidova přepevná“ (Izaiáš 55:3) –, přesto Prozřetelnost tak dlouho odkládala jejich naplnění a dopustila, aby se mu do toho vkládaly takové obtíže, že si David začal zoufat, že by se jich kdy dožil, a dokonce dospěl k závěru, že Pán Bůh naň zapomněl: „Až dokud, Hospodine? [Což] se na věky zapomeneš na mne?“ (Žalm 13:1), a to, co zde formuluje jako otázku, jinde proměňuje v kategorický závěr: „Všeliký člověk jest lhář“ (Žalm 116:11), a „tedyž sejdu od ruky Saulovy“ (1. Sam. 27:1).
Příčiny této malomyslnosti a poklesání srdce pocházejí částečně z nás samých a částečně od satana. Pokud svá srdce v tomto náležitě prozkoumáme, dojdeme k závěru, že toto poklesání na mysli bezprostředně vychází z nevěry. Nespoléháme se na Slovo s tou plnou důvěrou a jistotou, jaká náleží neomylnému Slovu věrného a neměnného Boha. Důvod této slabosti můžete vidět v tomto verši: „Bychť nevěřil, že užívati budu dobroty Hospodinovy v zemi živých, [nikoli bych neostál]“ (Žalm 27:13). Víra je jediným lékem, který srdci od těchto slabostí a skleslostí může ulevit. Kde víra chybí či je slabá, se není čemu divit, pokud naše srdce tak rychle poklesávají tváří tvář v překážkám.
Hlavní příčinou naší malomyslnosti je, že věci posuzujeme a měříme podle svých smyslů. Dospíváme k závěru, že jak se věci zdají navenek, tak se také vyvinou. Kdyby tak činil Abraham v oné nesmírné zkoušce své víry, jistě by neobstál; ale „proti naději“, to jest, proti přirozené pravděpodobnosti, „v naději uvěřil (…) dav chválu Bohu“ (Římanům 4:18.20). Kdyby tak činil Pavel, pod svými zkouškami by docela klesl. „Protože neoblevujeme,“ řekl však, „když nepatříme na ty věci, které se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí“ (2. Korintským 4:16.18); což znamená, že to, co nás posiluje na duchu, je odvracení zraku od toho přítomného a viditelného a posuzování všeho podle jiného měřítka, totiž podle Boží moci a věrnosti, pevně zainteresovaných na naplnění Jeho slibů.
V tom všem proti nám Satan osnuje své úklady. Proto využívá každé příležitosti, aby nás ponoukal smýšlet o Pánu Bohu tvrdě a odvracel naše duše od toho, plně Mu důvěřovat a vkládat v Něj svá očekávání. Snaží se způsobit rozkol mezi Bohem a svatými. Poukazuje nám na obtíže a obavy, jež nám stojí v cestě, využívá je a usiluje zemdlít naše ruce a odradit naše srdce od očekávání na Hospodina. A tyto jeho podněty se nám zdají tím hodnější pozornosti, že je potvrzuje a dosvědčuje to, co můžeme vnímat a cítit svými smysly.
Pod velmi věrohodnými záminkami se však odehrává úklad namířený se vší silou proti našim duším. Musíme tedy zůstávat bdělí a zachovat svou víru a naději v Pánu Bohu. Blahoslavený, kdo Mu dokáže vše odevzdat a trpělivě očekávat na Jeho spasení (Pláč 3:26). Abych vašim duším při těchto obtížích napomohl, předkládám jako nápomoc následující zvažování:
Ačkoli Prozřetelnost dosud neudělila milosrdenství, na které čekáte, nemáte žádný důvod chovat vůči Pánu Bohu tvrdé myšlenky, neboť je možné, že vám Pán Bůh nikdy nedal důvod od Něj předmětné věci očekávat.
Možná totiž nemáte žádné zaslíbení, na kterém byste mohli stavět svou naději, a je-li tomu tak, proč byste měli Hospodina podezírat a znectívat v tom, v čem se vám svou pravdou a věrností nikdy nezavázal? Jestliže nám v našich vnějších záležitostech stojí v cestě překážky a vidíme, jak se nám rozplývá nějaký náš očekávaný prospěch, jestliže zříme, jak je nám odňato to či ono utěšení, od něhož jsme si tolik slibovali, proč za to vinit Pána Boha? To jsme si naslibovali sami; kde vám však zaslíbil prosperitu a trvalost utěšených věcí Hospodin? Předložte takový Jeho slib a ukažte, kde jej porušil.
Nestačí tvrdit, že v Písmu máme obecná zaslíbení, že Pán Bůh nám neodepře nic dobrého, a že to, co Prozřetelnost odepírá, jsou přeci dobré věci; neboť toto zaslíbení (Žalm 84:11) má svá omezení, neboť se výslovně omezuje „chodící v upřímnosti“. Než se začnete s Prozřetelností přít ohledně naplnění tohoto zaslíbení, musíte tedy zvážit a zkoumat, zda jste toto činili. Ach, přátelé, vyzpytujte svá srdce a zvažte své cesty. Neshledáváte snad ohledně své bezúhonnosti tolik nedostatků a tolik odchýlení se od Pána, jak v srdci, tak navenek – které by Pána Boha ospravedlnily nejen v tom, že vám odepře, nač očekáváte, ale i že odebere vše, čemu se těšíte? A mimo toto omezení co do osoby, jíž se týká, se toto zaslíbení omezuje (stejně jako všechna ostatní zaslíbení ohledně vnějších věcí) i co do udílených věcí; ty předurčuje Boží moudrost a vůle, což je jediné pravidlo, podle něhož jsou lidem v tomto světě rozdělovány. Jde o taková milosrdenství a v takovém poměru, které On považuje za nezbytné a které podle Něj nejvíce přispívají k vašemu dobrému; a tyto jsou udíleny v takových časech a obdobích, které určuje On sám, nikoli vy.
Pán Bůh se nikomu z nás nikdy nezavázal k absolutně neomezenému udílení vnějších utěšení, a jsme-li zklamáni, nemůžeme vinit nikoho než sebe samé. Kdo nás vedl očekávat v tomto světě odpočinek, pohodu, požitky a podobné věci? Pán nám nikdy neřekl, že budeme bohatí, zdraví a budeme dlít v pokoji ve svých příbytcích; naopak, často nám pravil, že v tomto světě musíme očekávat soužení (Jan 16:33) a že „musíme skrze mnohá ssoužení vjíti do království Božího“ (Skutky 14:22). Jediné, k čemu se nám Pán Bůh svým slibem zavázal, je to, že v soužení bude s námi (Žalm 91:15) a že naplní všechny naše skutečné a nezbytné potřeby. „Chudé a nuzné, kteříž hledají vody, an jí není, jejichž jazyk žízní prahne, já Hospodin vyslyším, [já] Bůh Izraelský neopustím jich“ (Izaiáš 41:17). A nakonec se zavázal všechny tyto zásahy Prozřetelnosti posvětit k našemu dobru. „Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, [totiž] těm, kteříž podlé uložení [jeho] povoláni jsou“ (Římanům 8:28). Pokud jde o uvedené věci, nepominula a nepomine z nich ni jediná literka aneb jeden puňktík.
Pravíte-li, že již dlouho očekáváte na Hospodina, zda vaší duši dle zaslíbení udělí duchovní milosrdenství, a ta se vám přesto odkládají, takže vaše oči v tom očekávají mdlejí, rád bych, abyste vážně zvážili, na jaký druh duchovních milosrdenství od Pána jste tak dlouho očekávali.
Jsou dva druhy duchovních milosrdenství: jednak takové, které přináleží k podstatě, k samotnému bytí nového stvoření, bez nichž by toto muselo zhynout, nebo takové, které se dotýkají prospěchu a utěšení vnitřního člověka, bez nichž nelze žít tak radostně, jak byste chtěli. Milosrdenství prvního druhu jsou naprosto nezbytná, a proto jsou předkládána skrze absolutní zaslíbení, jak vidíte: „A učiním s nimi smlouvu věčnou, že se neodvrátím od nich, abych jim neměl dobře činiti; nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne“ (Jeremiáš 32:40). Ostatní milosrdenství jsou nám však udílena v takovém množství a v takových dobách, jak to Pán uzná za vhodné, a mnozí z Jeho lidu žijí dlouhou dobu bez nich. Dar a ustavičné působení Ducha, který nás oživuje, posvěcuje a sjednocuje s Kristem, jsou nezbytné, ale u Jeho radosti a útěchy tomu tak není. Dítě světla může chodit „v temnostech“ (Izaiáš 50:10). Žije z víry, a ne z pocitů.
Stěžujete si, že Prozřetelnost otálí s udělením milosrdenství, o něž jste se modlili a na které jste čekali, ale směřujete ve svých touhách po těchto milosrdenstvích ku správnému cíli?
Možná toto je důvod, proč prosíte a nedostáváte (Jakub 4:3). To, že nemíříme k správnému cíli, je často důvodem, proč naše modlitby nemají úspěch. Možná se modlíme za prosperitu a chceme uspokojit tělo. Nehledíme výš než k potěšení a vyhovění tělesnosti. Prosíme a čekáme na vysvobození z různých obtíží a utrpení, ne proto, abychom byli více vystrojeni k poslušnosti, ale toliko osvobozeni od toho, co náš tíží a kazí radost ze světa. A nepochybně, je-li tomu tak, potřebujete mnohem více vinit a odsuzovat sami sebe, než rozmnožovat výtky a pěstovat pochyby o Boží péči.
Čekáte na nějaké dobro, které nepřichází; ale podřídila se v tom již vaše vůle náležitě vůli Boží?
Pán Bůh nepochybně chce, abyste předtím, než naplní vaše žádosti, k tomuto dospěli. Naplnění našich tužeb se líbí nám, ale poddání naší vůle se líbí Hospodinu. Nedokáže-li se vaše srdce k tomu přimět, milosrdenství vám nebude moci přijít. David musel dlouho čekat na milosrdenství, které mu bylo zaslíbeno, a být spokojen i bez něj, než se ho dočkal. Byl přiveden do stavu, kdy byl „jako [dítě] odstavené od matky své“ (Žalm 131:2), a stejné to musí být s vámi.
I lepší věřící než vy na Boží milosrdenství dlouho očekávali, a proč byste neměli vy?
David čekal, až mu „zemdlely oči“ (Žalm 69:3). Církev na Hospodina čekala na cestě Jeho soudů (Izaiáš 26:8). Jste snad lepší než všichni svatí, kteří zesnuli před vámi? Je Pán Bůh vůči vám zavázán více než vůči celému svému lidu? Oni naň očekávali v tichosti, a proč byste tedy neměli i vy?
Když budete na Boží milosrdenství trpělivě očekávat, ztratíte tím snad něco?
Jistěže ne! Ba naopak, budete-li setrvávat v tichém a pokorném očekávání na Pána Boha, obrátí se vám to v dvojnásobný přínos,. Neboť ač se ještě netěšíte z dobra, na které očekáváte, po celou tu dobu se cvičíte v milosti; a je mnohem vznešenější prokazovat, že ve vašem srdci vládne milost, než se těšit ze svých utěšení. Po celou tu dobu vás Pán cvičí v životě víry a trpělivosti a podřizuje vaši vůli sobě samému – a co tím ztratíte? A ba, když pak ono žádané milosrdenství přijde, bude pro vás o to sladší, neboť pohleďte, kolik víry a modlitby bylo pro jejich uskutečnění vynaloženo, kolikrát jste o ně s Pánem zápasili – o to více sladkosti v něm shledáte, až přijde. Neklesejte tedy na mysli, ať už vám Pán Bůh prodlévá jakkoli dlouho.
Což ona milosrdenství, jež od Boha očekáváte, za to čekání nestojí?
Pokud ne, je pošetilé trápit se, že je nemáte. A pokud ano, proč na ně tedy nečekat dále? Není snad to jediné, co od vás chce Pán Bůh za ta všechna milosrdenství, jež vám uděluje, abyste ohledně nich na Něj očekávali? Dobře víte, že si z Jeho rukou nezasloužíte ani to nejmenší. Očekáváte na ně ne coby na odměnu, ale coby na zdarma udílenou milost; a je-li tomu tak, pak jistě to nejmenší, co můžete činit, je očekávat, až se Mu zalíbí vám je dát.
Zvažte, kolik zaslíbení Boží Slovo dává čekajícím duším.
Jeden verš osvědčuje: „Blahoslavení všickni, kteříž očekávají na něj.“ (Izaiáš 30:18). Jiný nám praví, že ti, kteříž na Něj očekávají, zahanbeni nebudou (Žalm 25:3), to znamená, že nakonec nebudou zklamáni, ale časem svým získají podíl v tom, čeho nadějně čekali. Třetí verš v Písmu nám říká: „Ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly“ (Izaiáš 40:31), což je zaslíbení, jež ve chvílích, kdy malomyslníte, potřebujete hojně upotřebit, spolu s mnoha dalšími podobnými; a máme tedy snad malomyslnět uprostřed takové přemnohé pomoci, jež nám je v zaslíbeních dána, aby nás posílila?
Jak dlouho už čeká Hospodin na vás, abyste se podřídili Jeho přikázáním a plnili své závazky a sliby?
Vy jste nechali Pána Boha dlouho čekat na vaši nápravu a poslušenství; nemáte tedy žádný důvod si stěžovat, když Pán Bůh zase nechá vás dlouho čekat na vaše utěšení. My máme svá „až dokavad“, a nemá je snad i Hospodin? My voláme: „Ty pak, Hospodine, až dokavad?“ (Žalm 6:3). „Až dokud, Hospodine? [Což] se na věky zapomeneš na mne? Dokudž tvář svou skrývati budeš přede mnou? Dokud rady vyhledávati budu v mysli své, [a] den ode dne svírati se v srdci svém? Až dokud se zpínati bude nepřítel můj nade mnou?“ (Žalm 13:1-2) Jistě bychom nic neměli považovat za příliš dlouhé, když uvážíme, jak dlouho projevoval svou trpělivost vůči nám Pán. To On kvůli nám musí pravit: „Až dokavad, až dokavad?“ Naše nevěra Jej přiměla volat: „Dokud nebudou mi věřiti pro tak mnohá znamení?“ (Numeri 14:11). Naše zkažená srdce Jej vedla nás vyzývat: „Dokudž zůstávati budou u prostřed tebe myšlení marnosti tvé?“ (Jeremiáš 4:14). Naše zkažená a poskvrněná přirozenost a cesty Jej nutily vyhlašovat: „Až dokudž nebudou moci [ostříhati] nevinnosti?“ (Ozeáš 8:5). Jestliže Pán Bůh čeká s takovou trpělivostí na vás, až začnete plnit své povinnosti, jak oprávněně máte vy čekávat na Něj, až vám prokáže své milosrdenství!
Tato vaše netrpělivost a nevěra, která se projevuje, jak mdlíte a zmáhá vás jakkoliv déle čekat, je sama o sobě velkým zlem. A je velmi pravděpodobné, že právě toto zlo zabraňuje průchodu milosrdenství, na něž očekáváte. Mohli byste se těch milosrdenství dočkat dříve, kdyby jen byli ve své duši tišší a poddanější.
Přidej