Hlas synů Izacharových

Je smutnou skutečností, že i vyznávající křesťané, kteří se hlásí k evangelikalismu a deklarují svou víru v neomylnost plně vdechnutého Slova Božího, k některým jeho částem přistupují s určitým despektem. Málo je čtou a z určitých poznámek lze vysledovat, že je nevnímají jako příliš relevantní. Nesouvisí to samo o sobě s jejich obtížností, protože kupříkladu některé prorocké knihy či Zjevení Janovo nepochybně rovněž patří mezi složité pasáže, ale u nich…

Boží Slovo vyhlašuje běda na každým, kdo převrací Hospodinem dané standardy dobra a zla: „Běda těm, kteříž říkají zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké, a sladké za hořké. Běda těm, kteříž jsou moudří sami u sebe, a vedlé zdání svého opatrní.“ (Iz 5:20-21). Ono běda se vztahuje zejména k Božímu aktivnímu soudu nad takovými, ale částečně vůči nim platí…

„I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také i soboty“ (Mk. 2:27-28). Současná církev čtvrté přikázání odvrhla coby údajně nerelevantní, čistě židovské ceremoniální ustanovení. V rozporu s tím Spasitel samotný potvrdil, že jde o něco, co Pán Bůh učinil pro člověka jako takového a k jeho užitku. Cokoliv, co Hospodin připravil k našemu dobru, nemůžeme bezpečně ignorovat, jinak pohrdáme…

„I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také i soboty“ (Mk. 2:27-28). I když moderní antinomianismus popírá závaznost Desatera pro křesťany coby standardu svatosti jako celek, jde-li se do detailu, v praxi nemůže odmítnout relevanci zákazu ateismu, modlářství, ani braní jména Božího nadarmo, tím méně kteréhokoliv z přikázání regulujících mezilidské vztahy, jako nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš a podobně. Své odmítání…

Moderním ekumenismem prosáklá církev o tématu oddělení velmi nerada uvažuje. Když už by ohledně něj měla formulovat nějaký axiomatický princip, pravděpodobně by byl jen jeden a zněl by „neoddělíš se.“ Uvést klíčové teze ve prospěch doktríny oddělení by moderní křesťanství na prvním místě nechtělo, a na druhém nejspíš již ani neumělo. Věrní Boží muži, mezi které patřil i kazatel John E. Ashbrook, však od své povinnosti hlásat celou radu Hospodinovu…

Onen starý, zásadový fundamentální evangelikalismus, který ve Spojených státech převládal před druhou světovou válkou, a ten nový zkompromisovaný, který se tak nesmírně rozšířil po ní, se od sebe lišily ve více aspektech, ale tím klíčovým by bezpochyby byl důraz na oddělené stání od apostáze a kompromisu. Protože nyní již principy novoevagelikalismu takřka všude převládly, doktrína o církevní separaci je mezi současnými vyznávajícími věřícími buď zcela neznámá nebo principiálně odmítaná. Jelikož…

Evangelikalismus 20. století neměl moc osobností, které by pronikly do většího povědomí lidí ve světě. Jména věrných mužů Božích jako Arthur Pink, Martyn Llyod-Jones, Carl McIntyre nebo John Gresham Machen slyšeli mezi nevěřícími jen málokteří. Ostatně něco podobného lze říci i o křesťanech dnes. Jedno jméno z řad širšího evangelikalismu, které – aspoň v Americe – něco řekne i lidem mimo církev, a které v křesťanských kruzích zná každý velmi…

Arthura Walkingtona Pinka (1886-1952), toho velikého muže Božího první poloviny 20. století, jsme si již v minulosti na těchto stránkách představili, a vícekrát jsme z jeho spisů duchovně čerpali. Za jeho života šlo o opomíjeného kazatele, o jehož službu skoro nikdo nestál. On sám byl stavem a světskostí církve už v té době tak znechucen, že se po nějaké době veřejného působení stáhl do ústraní, kde se věnoval psaní a…

V mnoha článcích na našem blogu se zabýváme vnějším leskem i vnitřní bídou nového evangelikalismu, k čemuž je také označujeme příslušným tagem. Nový evangelikalismus můžeme dnes chápat prakticky jako synonymum současného evangelikalismu jako takového, protože se tak rozšířil, že jeho duch či aspoň některé principy prostoupily takřka všemi evangelikálními denominacemi v západním světě s výjimkou mála z nich, kde se velmi cíleně postavili k boji proti němu. U nás se…

Ďábel v průběhu historie útočil na církev mnoha různými způsoby. Vedle vnějšího pronásledování se zejména snažil otrávit ji svými lstmi, aby se v tom či onom odvrátila od cest Páně přímých. Ačkoliv každé takové podlehnutí lžím vládce temnoty je velmi nebezpečné, některé vedou k naprosté apostázi příměji a rychleji než jiné. Mezi ty nejpřímější a nejrychlejší patří – spolu s vysloveným zavrhnutím evangelia Božího o zástupné krvavé oběti Syna Božího…