Moderním ekumenismem prosáklá církev o tématu oddělení velmi nerada uvažuje. Když už by ohledně něj měla formulovat nějaký axiomatický princip, pravděpodobně by byl jen jeden a zněl by „neoddělíš se.“ Uvést klíčové teze ve prospěch doktríny oddělení by moderní křesťanství na prvním místě nechtělo, a na druhém nejspíš již ani neumělo. Věrní Boží muži, mezi které patřil i kazatel John E. Ashbrook, však od své povinnosti hlásat celou radu Hospodinovu v ničem neustupovali a hlásali ji včas neb ne včas, ať už kdo bude či nebude slyšeti – a to se týkalo i tohoto nepopulárního předmětu. Bratr Ashbrook o něm napsal sice stručné, ale přesto podnětné praktické pojednání, kde předložil 13 důležitých biblických zásad, kterými se mají věřící v této oblasti řídit. Polovinu jsme si již představili, a nyní se zaměříme na jejich zbytek.

Axiomy oddělení

7. Věřící nemají svou církev spojit s s žádnou církví, misií, hnutím nebo evangelizační snahou lidí, kteří plně nevěří Božímu Slovu. To je něco, co musíme mít vždy bedlivě na paměti, protože vždy bude okolo nás více než dost hnutí, které budou žádat o naší podporu, často i pro objektivně dobrou věc. Evangelikálové se před 15 lety spojili s Římem v rámci Manhattanské deklarace, která si kladla za cíl hájit křesťanské hodnoty jako život a manželství a vystupovat společně proti společenským zlům jako potraty nebo „manželství“ pro sodomity. Samo o sobě snaha chvályhodná, proti které by nešlo nic namítat, podílely-li by se na ní jen věrné církve. Nicméně jelikož kvůli ní byli signatáři ochotni vstoupit ve společné jho s odpadlými církvemi a antikristovským Římem, Pán Bůh snaze nepožehnal a v praxi ani nic nepřinesla, jak historie již ukázala.

Zejména v této době, kdy se západní svět odvrací i od těch nejzákladnějších Božích řádů, se bude vyskytovat více než dost věcí, které by si samy v sobě zasloužily podporu – boj proti potratům, podpora biblického manželství apod. Jistě jde o důležité věci, ale zároveň by kvůli nim téměř nikdo neargumentoval, že se musíme pro jejich prosazování spojit s jehovisty a mormony, kteří se za ně zasazují také. Jelikož tyto sekty nejsou vůbec křesťanské, nemůžeme se s nimi spojit ani za tímto dobrým účelem, protože bychom tím vzbudili dojem, že je za v jádru křesťanské považujeme. Nezáleželo by pak na tom, jak bychom zdůrazňovali, že s nimi stále nesouhlasíme ohledně trojičního učení a dalších věcí; v praxi bychom ukázali, že ta otázka pro nás není až tak podstatná.

To stejné platí ve vztahu ke spolčování se s Římem a s liberály. Ostatně, pokud jde o společenské otázky jako již zmíněné potraty a manželství, evangelikálové v nich mají třeba k těm jehovistům blíže než k modernistům. Pokud tedy nelze akceptovat sdružování se s prvními, pak ani s těmi druhými. A ať už se s kýmkoliv sdružíme za jakýmkoliv cílem, vždy tím potvrdíme, že naše rozdíly nevnímáme jako klíčové. To je v pořádku, pokud se ony rozdíly týkají nesouladu pouze ve vedlejších otázkách, jako církevní zřízení nebo eschatologie, ale ne, jde-li o plnou inspiraci Písem nebo o samotné evangelium o spasení skrze pouhou víru v krvavou oběť ukřižovaného a tělesně vzkříšeného Krista.

Ke spojování se s lidmi, kteří se sice nazývají bratři, ale opustili cesty pravdy Boží, mají tendenci i mnozí dobří muži. Velikým varovným příkladem je v tom Jozafat, obecně vzato dobrý král, o němž máme svědectví, že „chodil po cestách Davida otce svého prvních, aniž hledal modl, ale Boha otce svého hledal, a v přikázaních jeho chodil, aniž následoval skutků lidu Izraelského“ (2. Par. 17:3-4). Přesto se nechal namluvit Achabem, aby se s ním vydal na válečnou výpravu k dobytí Rámot Galád, jež lid Izraelský dědičně obdržel při dělení Kanánu od Jozue. Zdánlivě by se tedy dalo říci, že válka měla své biblické opodstatnění a Jozafat se jí mohl legitimně účastnit. Přesto k němu zaznělo slovo proroka Chanani: „Zdaliž jsi bezbožnému měl pomáhati, a ty, jenž nenávidí Hospodina, milovati? Z té příčiny proti tobě [jest] hněv Hospodinův“ (2. Par. 19:2).

Ostatně, Boží pohled na věc mohl judský král odvodit už z toho, jak se mu při výpravě dařilo – dostal se do ohrožení života, ze kterého vyvázl jen z milosti poté, co volal k Hospodinu (1. Kr. 22:31-33). Podobně se situace vyvinula za několik let později, když upadl do stejného hříchu a vytáhl s Joramem proti králi Moábskému. Ocitl se v poušti bez vody a nebýt zásahu proroka Elizea, bídně by tam zahynul (2. Kr. 3).

Naopak dobrý příklad nám dává lid Izraelský po návratu z babylonského zajetí, když obnovoval spálený chrám Hospodinův. Šlo o veliké a těžké dílo, přitom však nanejvýš důležité. Lidská logika by napovídala, že si k němu měl Zorobábel opatřit všechnu pomoc, kterou mohl získat – čím více podporovatelů, tím lépe. A přesně to se mu nabídlo: „Uslyšavše pak nepřátelé Judovi a Beniaminovi, že by ti, kteříž přestěhováni byli, stavěli chrám Hospodinu Bohu Izraelskému, přistoupili k Zorobábelovi a k knížatům [čeledí] otcovských, a řekli jim: Budeme s vámi stavěti; nebo jako i vy hledati budeme Boha vašeho, jemuž i oběti obětujeme ode dnů Esarchaddona krále Assyrského, kterýž nás sem uvedl“ (Ezd. 4:1-2). Na první pohled tomu neměli židovští vůdci co vytknout – tito lidé se chtěli připojit k dobrému dílo a vyznávali, že chtějí hledat Pána Boha.

Zorobábel a Jozue se však nenechal zmást hezkými řečmi; dobře věděli, o koho jde, o pouhý přimíšený lid, předchůdce Samaritánů, kteří smíchali pravou starozákonní víru s pohanskými rituály (viz 1. Kr. 16). Proto čteme: „Tedy řekl jim Zorobábel a Jesua i jiná knížata [čeledí] otcovských z Izraele: Ne vám, ale nám [náleží] stavěti dům Bohu našemu; nebo my sami stavěti budeme Hospodinu Bohu Izraelskému, jakž přikázal nám král Cýrus, král Perský“ (v. 3). Této oddělené snaze Pán požehnal. I když věrné stání proti těmto falešníkům přineslo své komplikace a pozdržení stavby domu Božího, věřící dosáhli svého cíle: „I stavěli starší Židovští, a šťastně se jim vedlo vedlé proroctví Aggea proroka, a Zachariáše syna Iddova. Stavěli tedy a dokonali z rozkázaní Boha Izraelského“ (Ezd. 6:14).

To vše nás učí, abychom dobře a důkladně zvažovali, kdo jsou naši skuteční přátelé. Nepoznáme to podle líbivých slov, ale podle skutečných postojů a činů. Papeženci a modernisté nejsou opravdovými přáteli pravého evangelia a neomylné pravdy Písem, protože je v praxi popírají a podkopávají. Proto ke spolupráci s nimi máme zaujmout stejné stanovisko jako Zorobábel a kněz Jozue k nepřátelům Božím své doby.

8. Věřící nemají svou církev spojit s s žádnou církví, misií, hnutím nebo evangelizační snahou lidí, kteří nepraktikují biblické oddělení. To úzce navazuje na předchozí bod, resp. jej rozvíjí. Některé práce se hlásí k dobrému vyznání víry, ale odmítají se nazvat separatistickými. To ale zároveň v podstatě vždycky znamená, že nechtějí důsledně odsoudit apostázi (viz také 2. axiom v předchozím článku). Výsledkem vždy bude, že postupem času se do takové organizace vloudí více a více přimíšeného zástupu, a nejen to, i falešných proroků.

Proto Pán Bůh v 5. kapitole Efezským tak důrazně vyzývá k trestání neužitečných skutků tmy, protože pokud se včas neodhalí a nevykážou ven, jako kvas postupně prostoupí celé těsto. Zlá rozmlouvání v ní poruší dobré obyčeje, a ten, kdo se spojil s prací, která „jen“ nepraktikovala oddělení, nakonec po nějaké době zjistí, že se dostal do předchozího bodu, totiž že je spojen i s těmi, kdo nevěří cele Božímu Slovu.

Přesně to se ostatně stalo se všemi původně zásadovými církvemi, které se v zájmu evangelizace připojily ke kampani Billyho Grahama. Ten původně „pouze“ netrestal, nekáral odpadnutí liberálů, které měl na svém pódiu, ale postupně jim začal přitakávat i ohledně zjevných bludů. Pokud se kdo původně snažil hájit, že Graham sice spolupracuje s liberály, ale sám nic zlého nehlásá, za nějakou dobu mu nezůstala ani tato výmluva.

9. Nelze si zachovat nějaký postoj, aniž bychom za něj aktivně nezápasili a nebojovali. To je naprosto zásadní bod. Apoštol Juda původně velmi toužil adresátům své epištoly napsat o obecném spasení, jen jim připomenout ty slavné pravdy evangelia, aby se jimi potěšili a upevnili. Evangelium měl za své největší potěšení a rád ho předkládal. Proč tak tedy neučinil i tehdy při psaní dopisu? Sám to vysvětluje: „Nejmilejší, všecku snažnost vynakládaje na to, abych vám psal o obecném spasení, musil jsem psáti, vás napomínaje, abyste statečně bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým. Neboť podešli někteří lidé bezbožní, prvé již dávno poznamenaní k tomu potupení, kteříž milost Boha našeho přenášejí v chlipnost, a toho, kterýž jest sám Hospodin, Boha a Pána našeho Jezukrista zapírají“ (v. 3-4).

Juda dobře věděl, že kdyby „jenom“ předložil znovu zvěst o spasení v Pánu Ježíši Kristu, v současné situaci by jim dlouho neprospěl. Kdyby adresáty nenapomenul, aby statečně bojovali o víru, aby se aktivně postavili proti oněm bezbožníkům převracejícím stezky Páně přímé, dlouho by si plné evangelium neudrželi. Je vzácné se těšit z dobré zprávy Bible, ale samo o sobě to nestačí, abychom si ji uchovali. Ďábel totiž nespí a snaží se nás všemi způsoby o ní okrást. Když si jeho snah nejsme dostatečně vědomi, když vůči nim nestojíme v plné Boží zbroji a neodpíráme mu, jsouce silní u víře, nemáme proti němu šanci. A nelze dost dobře odpírat satanovi bez aktivního odpírání a stání proti jeho služebníkům. Ti se přitom proměňují, „aby se zdáli býti služebníci spravedlnosti“ (2. Kor. 11:15). Proto v sobě boj za pravdu, abychom si ji uchovali, zahrnuje aktivní vystupování proti podešlým odpadlým a falešným učitelům.

Takový boj však není populární. Je únavný, v jednom smyslu nikdy nekončící – tedy co se týče našeho pozemského života. Když někdo není cele odhodlán jej vést, vždycky v něm postupně poleví, až jej cele opustí. Když Izrael dobýval zemi zaslíbenou, první generace vedla boje Hospodinovy, ale těm, kteří přišli po nich, už se do nich dále moc nechtělo. Raději uzavřeli s původními obyvateli Kanánu příměří, pouze je uvedli pod plat; přestali bojovat za věci Boží a po čase s nimi učinili větší a větší kompromisy, až se od nich naučili větším a větším hříchům (viz Ž. 106:34-39).

Že bez aktivního bojování za biblické postoje si je nelze udržet, ukazuje i naše vlastní historie. Jednu či dvě generace zpátky by v evangelikálních denominacích bylo absolutně nemyslitelné, aby v nich někdo hájil ku příkladu ordinaci žen kazatelek. Každý v nich jasně věděl, že Bible ji zapovídá, a v tomto ohledu osobně stál na zásadové pozici. Ale i když s praxí odpadlických liberálních církví, jako třeba evangelíků, bibličtí věřící nesouhlasili, nechali to být. Možná i občas z kazatelen o tomto předmětu něco zmínili, ale ne v duchu pravého judovského bojování – to jest, jasně neoznačili ty, kdo se odvrátili od pravdy a neoddělili se od nich. Dnes už v nich ženy kazatelky tabu nejsou, u baptistů byly dokonce ordinovány a předseda Rady Církve bratrské David Novák je jim také nakloněn. Pravdivost devátého axiomu tak máme potvrzenou vlastně v přímém přenosu. Podobně bychom se mohli zaměřit i na mnohé jiné odklony od Písma, a zjistili bychom totéž.

10. Když mají věřící ohledně nějaké práce, sdružení či snahy pochybnosti, nemají se k ní připojit. Boží Slovo vede křesťany k opatrnosti, aby nečinili nic zbrkle, neboť později by mohli litovat, že se podíleli na něčem, na čem neměli. Pavel to nazývá obcováním hříchům cizím (1. Tim. 5:22), konkrétně v kontextu vkládání rukou na druhé, tedy ordinace. Ale obcovat cizím hříchům lze i jinak, právě třeba sdružováním se s někým, kdo nekráčí podle Bible.

Křesťan má povinnost být součástí nějakého věrného, biblického sboru, který káže celou pravdu Boží, usiluje o svatost, aby se líbil Pánu, a uplatňuje řádnou kázeň. Tam má čerpat sílu a milost k osobnímu duchovnímu růstu a tam má sloužit svému Bohu. Pán však nedává příkaz přidat se ke každé dobře vypadající duchovní snaze; to platí tím spíš, pokud ji provádí paracírkevní organizace, které nereflektují řádný biblický model duchovní práce Ta má probíhat v rámci církve organizované dle novozákonního vzoru, a nikoliv dle nějakého manažerského principu.

Za to, s čím se nespojíme, nebudeme muset nikdy spoluzodpovídat. Zvlášť v dnešní době tak rozšířeného kompromisu se tedy musíme mít obzvláště na pozoru. Už si nemůžeme dovolit předpokládat, že ti, které dobře neznáme, budou určitě dobří, když tak působí na první pohled. Musíme vše nejprve důkladně prozkoumat. Dokud se na základě zkoumání faktů neujistíme, že daná snaha opravdu stojí a bojuje za pravdu Boží, a dokud nezískáme plný a pravý pokoj od Pána, že tak máme učinit, nemáme se přidat. Když odděleně kráčíme s Hospodinem, zůstáváme v Písmu a modlíme se, On nás povede a u opravdu dobrého úsilí dá ohledně naší účasti svůj pokoj. A dokud ten pokoj – získaný v souladu se vším výše zmíněným – neobdržíme, nemáme se přidat.

11. Oddělení není odpověď na každý spor mezi bratry. V této části svého pojednání se kazatel Ashbrook dotýká otázek, které jsou relevantní více pro ty, kdo oddělení praktikují, takže pro valnou většinu moderní církve mají podstatně menší praktický význam než axiomy úvodní. Vyvažují to předchozí, aby bibličtí věřící neuhnuli nejen nalevo, ale ani napravo. Nejsou však argumentem pro neoddělené věřící, aby zůstali ve své zkompromisované pozici z údajné obavy před opačným extrémem.

Důvodem pro oddělení nejsou zejména čtyři tyto oblasti: (1.) Osobní spor. Oddělit se máme z principiálních důvodů, po důkladném zkoumání vůle Boží, a nikoliv unáhleně pod vlivem prudkých emocí. Odejít ze sboru, protože jsme se pohádali, není biblickým oddělením se. V takovém případě má bezpochyby přednost křesťanská snášenlivost vůči bratřím.

(2.) Jednotlivá odlišná rozhodnutí. V žádné, ani sebejednotnější církvi, nebudou všichni zastávat stejný názor a činit stejné kroky. Někdy může například v sesterském sboru vystoupit řečník, se kterým bychom měli určité problémy. Bratr Ashbrook opět varuje před příliš unáhlenými kroky. Oddělení nemá být okamžitou reakcí na první individuální úkrok stranou a chybu (není-li ovšem naprosto očividná, jako sdružení se s otevřenými odpadlíky). Ten je sice varujícím znamením, ale nemusí být definitivní. V mnohém klesáme zajisté všichni, a k ne úplně nejlepšímu sdružování může dojít třeba z nedostatku informací. Důležité rovněž je, zda se takový umí z dřívějších chyb poučit. Máme čekat, zda u dotyčného uvidíme konzistentní vzorec jednání; pokud ano, pak dotyčný sklouzl k novému evangelikalismu a nastal čas k oddělení. Ale dokud takový vzorec nevyjde zjevně najevo, má křesťan rozvážlivě vyčkávat a situaci sledovat. (Opět nutno zdůraznit, že to vše kazatel Ashbrook píše v kontextu církví, které jinak oddělení praktikují, a není to přenositelné na svazky v novoevangelikálním kontextu, kde na oddělení rezignovali.)

(3.) Odlišné standardy. Žádné dvě práce nebo denominace nemají úplně stejné standardy, ani ty dobré a zásadové. V detailech se mohou odlišovat jejich vedení bohoslužby nebo vyžadované chování v křesťanských školách, pokud takové zřizují. Pokud tyto standardy nejsou zjevně výsledkem vpuštění světa do církve, jako třeba tělesnými styly ovlivněná moderní hudba, pak takové praktické rozdíly nemají vést k oddělení.

(4.) Denominační distinktivy. Mezi zásadovými, oddělenými církvemi najdeme baptisty, metodisty, presbyteriány i další. Ty se neshodují zdaleka ve všem, ale všichni v nich vnímají, že je rozdíl mezi kompromisem a upřímně drženými biblickými přesvědčeními, přestože s nimi nesouhlasíme. V otázkách křtu (s výjimkou bludu o znovuzrození skrze křest), církevního zřízení nebo eschatologie se neshodli ani různí nejzbožnější a nejvěrnější kazatelé v dějinách. V nich je legitimní držet a hlásat své přesvědčení, ale není to důvod k oddělení. Tento podbod má význam i proto, že někdy je lpění na denominačních disktinktivách nesprávnou reakcí právě na toho, kdo se oddělil z oprávněných důvodů, ve smyslu: „On se od nás oddělil kvůli tomu a tomu? No, však on taky není dokonalý, vždyť špatně učí o křtu nebo o miléniu.“ Když však tyto distinktivy nemají být důvodem k oddělení, nelze se jimi obhájit v reakci na oddělení od nás samých.

12. Duch Boží nikdy nevedl žádného křesťana v rozporu s byť jediným slovem Písma. To je důležitý princip, který se nevztahuje pouze na oddělení – a je třeba si ho připomínat, protože se jím ospravedlňuje mnohé odchýlení se od Božího Slova, například ordinace žen kazatelek, které do služby údajně povolal Duch Svatý, což má mít přednost před jasným zákazem Bible. Podobně když Pán ve svém Slově přikazuje oddělit se od odpadlé nevěry a neposlušných bratří, pak jakýkoliv vnitřní impulz, který se nám zdá vést opačným směrem, nepochází od Něj. Duch Svatý není nekonzistentní, aby nám ve vdechnutém Slově řekl tak a pak nás svým působením v srdci vedl opačně.

Kazatel Ashbrook tento princip demonstruje na varovném příkladu bezejmenného judského proroka z 13. kapitoly 1. Královské, který měl jít za Jeroboámem a prorokovat proti němu a jím zavedenému modlářství. To ten Boží muž poslušně učinil, a v souladu s Božím příkazem odmítl v Bethel zůstat, ba, ani jíst chléb a pít vodu a navrátit se stejnou cestou. Ve stání proti odpadnutí ve víře zvítězil (viz verše 1-10).

Pak se ovšem nechal smutně svést jiným prorokem, starým mužem, který bydlel přímo v Bethel. Onen druhý, starý prorok naopak selhal, nevystoupil proti královu odvrácení se od Božích cest, ba, jeho syn se účastnil modlářské slavnosti. Tam by z věrné rodiny neměl nikdo co dělat. Zkompromisovaný starý prorok přes všechno své selhání byl zřejmě spaseným mužem a toužil po obecenství s oním mocným služebníkem z Judstva, protože sám pro svou zbabělost duchovně strádal. Proto se za ním vydal a chtěl učinit vše, aby ho přivedl zpátky – a tak judského proroka dokonce obelhal, že jej poslal anděl Hospodinův, aby se navrátil a všel do domu starého proroka (v. 10-19).

Původně věrný judský prorok tomuto naléhání podlehl, a jelikož neposlechl původní slovo Boží k němu, přišla k němu poté další řeč Boží, že za to zemře, totiž že jej zadáví lev. Přesně to se stalo; Pán přitom učinil zvláštní věc, že lev zabil proroka, ale ne již jeho osla. Scéna, kdy lev stál spolu s oslem nad mrtvým tělem byla naprosto nepřirozená, takže si jí každý všiml. Hospodin chtěl, aby každý tuto událost zaznamenal a poučil se z ní. Judský prorok zahynul, protože nedbal na princip, že Duch Svatý nikoho nevede v rozporu se Slovem, které předtím dal. Kdyby naň pamatoval, nenechal by se obelhat a mohl žít.

13. V každé době církevních dějin se má Pán Bůh nejpřísněji k těm, které si právě používá. Zde se kazatel Ashbrook s varováním obrací k těm, kterým Pán dal milost věrně stát za Jeho pravdou proti modernímu odvrácení se od stezek starých. Vítězství nad apostází neznamená vždy vítězství definitivní, stále hrozí pád pro svazky s novým evangelikalismem. „Nebo [jest] čas, aby se začal soud od domu Božího“ (1. Pt. 4:17). V tom všem je bezejmenný judský prorok smutným příkladem. Od odpadlého Jeroboáma se svést nenechal, od zkomproisovaného bratra ano.

Tento axiom však zároveň vysvětluje na první pohled podivný aspekt líčení oné 13. kapitoly. Poté, co starý prorok z Bethel obelhal svého druha a podvodem jej přivedl zpět, aby spolu jedli a měli obecenství, totiž přišlo k judskému proroku odsuzující slovo od Hospodina – ale právě skrze zkompromisovaného proroka, který ho prvně svedl! (Viz verše 19-24). Přirozeně bychom řekli, že judský prorok, přes svůj neposlušný návrat, byl pořád lepším mužem než onen, který proti Jeroboámově modlářství nikdy nevystoupil a nadto lhal svému bratru. Starý prorok z Bethel by měl být tím posledním, skrze koho přijde odsuzující slovo věrnějšímu muži Božímu.

Ale právě to vysvětluje náš poslední axiom. Právě proto, že si Hospodin judského proroka předtím užil coby svůj nástroj, Ho jeho neposlušnost podněcovala ke hněvu více, než dlouhodobá zbabělost druhého muže z Bethel. V danou chvíli bylo důležitější, aby Pán Bůh v soudu osvědčil nad judským prorokem svou svatost, a proto si k tomu pro onu chvíli užil mnohem nehodnějšího člověka. Ostatně, v celé historii Izraele vidíme, že si Pán k jeho káznění a trestání často použil okolní pohanské národy, objektivně mnohem horší než vyvolený lid, jakkoliv také padlý. K těm, s nimiž měl úzký smluvní vztah, se měl přísněji než k těm, kterým se takto nikdy nezjevil. A tento princip platí na duchovní úrovni i v naší době, a ba, pro větší světlo evangelia ještě více, než tehdy.

Závěr

Kazatel Ashbrook na závěr své knížečky sám píše, že si nedělá velké naděje, že by si ji přečetlo mnoho nových evangelikálů. A vskutku, v naší zemi, kde evangelikálové nemají jasno ani v tak základní věci, jako že se na žádné úrovni nesmí spolčovat s Římem, jeho teze působí jako vyslovené sci-fi. Přesto si tento Boží muž dal práci s tím, aby je věřícím předložil, s nadějí, že snad aspoň někde přinesou ovoce a uchrání některé – zejména mladé – od široké cesty kompromisu a postupného úpadku. Byl si dobře vědom, jak kontroverzně budou na mnohé působit, a otevřeně přiznává, že před lety s nimi zápasil sám, ba, že ho velmi provokovaly. Měl však dostatečně upřímné srdce, aby je porovnal s Písmem a – když si ověřil jejich pravdivost – uznal je a poddal se jim. Kéž Pán dá aspoň některým i dnes, aby učinili stejně, jako věrný kazatel z Ohia. Takoví si mohou být jisti, že jim takový postoj srdce Hospodin velmi požehná a pro oddělené stání dá stejné vítězství v životě, jako dal našemu autorovi. Amen i amen.