Hlas synů Izacharových

„A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, aby oslaven byl Otec v Synu. Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním.“ (Jan 14:13-14).

Boží Slovo je tak vzácné a dokonalé, že o velmi mnohých jeho částech můžeme říci, že jde o mimořádně slavný a veliký oddíl – myšleno ne jen v kontextu veškeré literatury, ale i přímo samotného Písma. Čistě statisticky (v normální knize) by zvláštních částí měl být jen zlomek, ale u Bible je tomu jinak; oddíl za oddílem, který čteme, se nás tak dotýká, že si pokaždé musíme říci, jak je neobyčejný.

Přímá slova Pána Ježíše některá vydání Bible vyznačují červeným Písmem. Skrývá se v tom určité nebezpečí, protože to může svádět k hledění na ostatní části, jako by byly nějak méně inspirované, což nejsou. Ale zároveň jsou nám tyto přímé záznamy slov našeho všemohoucího Mistra a Spasitele v jednom ohledu zvláště drahé – pokud Jej skutečně milujeme tak, jak máme.

I když v absolutním součtu takových slov Kristových máme v evangeliu dost, delších souvislých promluv mezi nimi moc nenacházíme. U každé jednotlivé příležitosti jde obvykle jen o pár veršů. V několika případech máme řeč na jednu kapitolu, jako třeba u série podobenství v 13. kapitole Matouše a paralelních textech, běda farizeům a zákoníkům nebo výzva k učedníkům ohledně posledních časů a Kristově druhém příchodu; a rovněž několik delších kapitol v evangeliu Janově.

Ještě delší souvislý Spasitelův proslov nacházíme v Novém Zákoně jen dvakrát, a oba oddíly jsou nanejvýš významné. Předně jde o Kázání na hoře, a poté poslední slova k učedníkům po ustanovení večeře Páně a před ukřižováním. Na ta bychom měli dbát ještě z jednoho důvodu, mimo jejich délku: Pán Ježíš coby všemohoucí Bůh při nich dobře předem věděl, že se Jeho pozemská služba dokonává, nebyl ve tmě ohledně toho, co Jej čeká. „Před svátkem pak velikonočním, věda Ježíš, že přišla hodina jeho, aby šel z tohoto světa k Otci, milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval“ (Jan 13:1) Proto má všechno, co čteme v kapitolách 14 až 16, svoji zvláštní váhu a měli bychom na to dávat velký pozor.

Byla to v jednom ohledu poslední příležitost, kdy Pán Ježíš mohl učedníkům vyjevit nebo zdůraznit určité pravdy, a tedy vše, na co se v té chvíli zaměřil, musí mít zvláštní důležitost. A vskutku zde nacházíme mnohé důležité pravdy o tom, jaké mají Kristovi učedníci nové postavení – jak ve vztahu k Otci, tak ke světu. Proto nás nepřekvapí, že v těchto kapitolách nacházíme některé z nejznámějších veršů Bible vůbec, třeba verš 6: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ To je nesmírně důležitá pravda. Mnoho lidí tvrdí, že všechna náboženství jsou si rovnocenná, že každé z nich představuje svoji vlastní cestu k Pánu Bohu, ale to nám zde Pán Ježíš zcela vyvrací. K Pánu Bohu se do nebe dostane jedině ten, kdo se spolehne na Syna Božího a komu On bude prostředníkem mezi Bohem a člověkem.

To je však jen jeden verš z mnoha. Detailně by si zasloužil rozbor snad každý z nich, ale jelikož mezi klíčové součásti praktického života křesťana patří modlitba, zaměříme se na 13. a 14. verš 14. kapitoly, kde jsme vyzýváni, abychom se modlili ve jménu Pána Ježíše. Zaznamenejme, že když Pán ježíš Kristus toto říká, tak vlastně bere za samozřejmé, že se učedníci budou modlit, a jen je instruuje, jak to mají dělat. Pro věřícího, totiž pro pravého znovuzrozeného křesťana, je modlitba naprosto samozřejmá, jako dýchání. Kdo se nemodlí – a nemluvíme jen o modlitbách ve shromáždění, ale obecně, doma, před jídlem, kdekoliv – nemá v sobě žádný duchovní život, stejně tak jako ten, kdo nedýchá, v sobě nemá život fyzický. Dýchat musíme každý den, a modlit se tedy taky. Jak vystihuje jedna duchovní píseň:

Modlitba dech je věřících,
okno pro čerstvý vzduch,
skrz bránu v nebe na rtech svých
s ní vejde jejich duch.

Musíme však pamatovat, že je modlení a modlení. Mnoho lidí v církvi své modlitby odříkává, ale nejedná se o pravou modlitbu, o níž mluví Pán Ježíš a kterou Pán Bůh vyslýchá. Prázdné opakování růžence patří mezi ně – což platí, i když dotyčný odříkává modlitbu Páně, ne toliko rouhavé Zdrávas Maria. Pravé modlení musí být upřímné a ze srdce, jinak je to k ničemu. Jak čteme v Žalmu 119:145: „Z celého srdce volám, vyslyšiš mne, ó Hospodine, abych ostříhal ustanovení tvých“.

To je jeden aspekt věci. Ale někdo může odříkávat svoje modlitby subjektivně upřímně, a přesto to nebude pravé modlení, které bude vyslyšeno. Pravá modlitba, kterou Otec v nebesích vyslýchá, musí být činěná ve jménu Pána Ježíše Krista, jak nás On sám vyučuje. Velmi se tedy hodí se na takové modlení důkladně zaměřit.

1. Co modlení v Kristově jménu neznamená

Dříve mívali praví věřící ve zvyku na modlitby zakončit slovy „za to se modlíme ve jménu Pána Ježíše Krista“ nebo podobným způsobem. Šlo o dobrý, biblický zvyk a je veliká škoda, že do značné míry vypadl z užívání.

Nicméně pouze to, že někdo zakončí modlitbu těmito slovy, neznamená automaticky, že se jednalo o pravé modlení se ve jménu Kristově. Člověk může zakončit prošení těmito slovy, a přitom se ve skutečnosti vůbec nemodlil, natožpak aby se modlil pravě ve jménu Kristově. A naopak je možné, že na konci někdo toto neřekne, a ve skutečnosti jde o modlení se ve jménu Pána Ježíše. V tom nejhlubším smyslu tedy to, jestli se modlíme ve jménu Pána Ježíše, nezáleží na tom, jestli to na konci vyjádříme slovy nebo ne.

Předně musíme totiž rozumět, co to znamená, a skutečně to tak při modlitbě také myslet. Je nesmírně důležité to vyučovat zejména děti. Ty se zpočátku učí zejména nápodobou, a u těch úplně nejútlejších to ani jinak nejde. Nicméně již velmi brzy jim má být zdůrazňováno, že když pouze odříkávají něco naučeného a ani neví, co to znamená, nejde o pravé modlení. Totéž platí, když sice teoreticky chápou, co jimi vyřčená slova znamenají, ale jejich mysl přitom létá kdovíkde, takže to říkají naprázdno. Na to mají rodiče velmi dbát, být na to citliví a prázdné modlitby zastavit. A pokud naučili své děti, aby na konci modlitby dodaly, že se modlí ve jménu Pána Ježíše, musí jim rovněž často klást na srdce, aby chápaly a vnímaly, proč to říkají.

Když učíme děti, jak se modlit, musíme ji rovněž zdůrazňovat, že Pána Boha nezajímá něco naučeného. Musí to být ze srdce a musí přitom vědět, co říkají. Nemají být při modlitbě jako papoušci, protože je Pán Bůh stvořil jako lidi. Musíme tedy děti vést, že když něco v modlitbě říkají, musí se soustředit, aby to tak taky myslely a rozuměly, co to znamená. Když totiž někdo nerozumí tomu, co říká, tak to tak ani nemůže myslet. Nezapomínejme, že obracet se k Pánu Bohu v modlitbě naprázdno představuje jednu z forem braní jména Božího nadarmo, a nemáme to tolerovat u dětí o nic méně, než bychom jim tolerovali užívání jména Spasitele coby nadávky.

Ano, jak už jsme řekli, děti se učí nápodobou, a to platí i o modlitbě. Mají být tedy povzbuzovány, aby dávaly pozor na to, jak se modlí starší a podle toho se pomalu učit modlit samy. Ale když je k tomu vedeme, máme jim zdůrazňovat, že učení není o již zmíněném prázdném papouškování. Mají vědět, že když něčemu z modliteb starších nerozumí, nemají to opakovat. Ale mohou se na to potom zeptat, zejména, když to slyší od tatínka nebo maminky. K takovým otázkám se mají povzbuzovat.

Zároveň je však nutno vnímat, že na některé věci malé děti ještě nemají věk a pochopí je, až více vyspěji. Míra, do které se malé děti mohou učit od starších, má své limity. Zejména to platí, když už se zkušenější křesťané modlí s určitou vážností a důstojností jazyka. Děti musí chápat, že to není to proto, že by Pán Bůh měl zalíbení v květnaté mluvě jako takové, ale že to činí proto, aby sami sobě i tou mluvou připomínali a vedli se k většímu vnímání toho, jaký Pán Bůh je, jak veliký a důstojný. Kdybychom se setkali třeba s britským králem, také bychom se přirozeně snažili mluvit co nejlépe. A Pán Bůh je mnohem větší. Vznešený jazyk je pro nás pomůcka, abychom se více pokořili a více vnímali Boží velikost. To je to hlavní a na tom jediném skutečně záleží, ne na tom jazyku samotném.

(Moderní křesťané – a nemluvíme nyní o nějakých nově uvěřivších ze světa, kteří s modlitbou teprve začínají – dnes často a nezřídka i schválně mluví v modlitbě velmi familiárním a nevážným jazykem, právě s odůvodněním, že se přeci máme modlit ze srdce a upřímně, a oni právě tímto údajně vyjadřují svou upřímnost při modlitbě. Kdyby se měli začít učit modlit se s větší vážností, stali by se z nich „pokrytci“. V tom se trochu podobají některým neomalencům ze světa, kteří hovoří s jinými hrubě, neomaleně a netaktně, a omlouvají to, že mají „co na srdci, to na jazyku“.)

Pokud se však vrátíme k dětem a jejich případné nápodobě důstojnějšího jazyka starších, tak budou-li užívat sice hezky znějící slova, ale nebudou jim rozumět, ztrácí to smysl; k žádnému většímu vnímání Boží velikosti to nepovede. Proto by konkrétně toto malé děti moc napodobovat neměly, protože na to ještě nemají věk a musí do toho dorůst. Rodiče musí tedy dbát, jestli se jejich děti modlí způsobem, který odpovídá tomu, co mohou chápat – a mají je v tom usměrňovat. Ale již brzy je mohou a mají učit, aby se modlily aspoň spisovně, to je ta nejmenší věc. V ostatním jejich modlitby jinak mohou legitimně být i velmi prosté.

2. Co modlení v Kristově jménu znamená

Když Bible hovoří o jménu, tak to vyjadřuje onu osobu samotnou, což zvlášť platí o jménu Božím. Například v Přísloví čteme, že „věže pevná jest jméno Hospodinovo“ (k. 18:10), což jednoduše vyjadřuje, že tou věží pevnou je sám Pán Bůh. Když tedy čteme o modlení se ve jménu Krista, nějakým způsobem to odkazuje k Jeho Osobě. A spojení „ve jménu někoho“ rovněž vyjadřuje buď „v jeho autoritě“ nebo „kvůli němu“. V minulosti státní autority činily nějaké výzvy „ve jménu krále;“ tím vyjadřovali, že lidé měli poslechnout kvůli králi nebo z jeho autority. Když se tedy modlíme ve jménu Pána Ježíše, znamená to, že se modlíme kvůli Němu nebo v Jeho autoritě.

To, že se máme modlit ve jménu Pána Ježíše, souvisí s naprosto zásadní otázkou: proč bychom měli být vyslyšeni, tzn. proč bychom měli dostat to, za co prosíme. Takovou otázku bychom neměli přejít s tím, že přeci proč ne. Kdybychom se nyní dostali do přímé přítomnosti Boží a Pán Bůh by se nás zeptal, proč by nás měl vyslyšet – co bychom Mu odpověděli? Poslechli jsme Jej pokaždé? Činili jsme vždy Jeho vůli? A i kdybychom to povšechně mohli říci o současnosti, co naše minulost? Když zvážíme své přemnohé hříchy, proč bychom měli být svatým Hospodinem vyslyšeni?

Je to lepší otázka, než si mnozí uvědomují. Například o tom, že by Pán Bůh měl slyšet modlitby vzácného kazatele Johna Bunyana, bychom přirozeně nepochybovali. Kdo jiný by v to mohl doufat, než autor Cesty poutníka, jedné z nejznámějších a nejrozšířenějších duchovních knih vůbec – mimo Bibli, samozřejmě – který kvůli své službě Pánu strávil mnoho let ve vězení a nezapřel své biblické přesvědčení? Málokdo toho vykonal a vytrpěl pro Pána Ježíše tolik. Jestli by si někdo zasloužil mít vyslyšené modlitby, tak on. Ale tento zbožný kotlář jednou řekl, že i ta nejlepší modlitba, kterou se kdy modlil, v sobě měla dost hříchu, aby zatratila celý svět. Co pak teprve můžeme o svých modlitbách říci my?

Právě proto se máme modlit ve jménu Pána Ježíše, to znamená, kvůli Němu – pro to, kdo On je a co pro nás vykonal. Sami v sobě si coby hříšníci být vyslyšeni nezasloužíme, ale On je dokonalý a jako takový by si to vyslyšení zasloužil. Když se tedy modlíme v Jeho jménu, vyjadřujeme tím, že chceme a očekáváme být vyslyšení pouze kvůli Němu, kvůli tomu, že je naším Prostředníkem, a kvůli zásluhám, které On věřícím vydobyl na kříži. Právě proto je tak dobrým zvykem na konci modlitby říci, že se modlíme ve jménu Pána Ježíše – totiž abychom si připomněli, že budeme moci být vyslyšen jen kvůli Pánu Ježíši. Samozřejmě, pokud to odříkáme na konci jen naučeně, ze zvyku, bez vnímání obsahu, nijak to neprospěje. Ale když tím končíme s plným vědomím, přináší to požehnání i ujištění o vyslyšení.

S tímto bodem také souvisí děkování ve jménu Pána Ježíše: „Díky činíce vždycky ze všeho ve jménu Pána našeho Jezukrista Bohu a Otci,“ (Efezským 5:20) „A všecko, cožkoli činíte v slovu neb v skutku, všecko [čiňte] ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze něho“ (Kol. 3:17) Dá se říci, že jde o tu samou věc, jen z opačné strany, druhá strana mince. Když prosíme ve jménu Kristově, chceme obdržet pro Něj a pro Jeho zásluhy, a když děkujeme ve jménu Kristovu, vyznáváme tím, že ono dobro, za něž Otci dobrořečíme, nám přišlo jen skrze Jeho Syna, skrze Jeho dílo spásy, krvavou oběť na kříži i Jeho ustavičné přímluvy za nás.

3. Co v sobě modlení v Kristově jménu zahrnuje

Když se skutečně modlíme ve jménu Pána Ježíše Krista, musí to nutně být pouze za to, za co by se modlil On sám a způsobem, jakým by se modlil On sám. Pokud chceme být vyslyšeni kvůli Pánu Ježíši Kristu, nemůžeme předkládat Otci žádost, se kterou by náš Prostředník nesouhlasil, nebo způsobem, se kterým by nesouhlasil. To na prvním místě znamená, že se nemůžeme modlit za něco hříšného nebo co nesouhlasí s Biblí. Sotva se lze oprávněně modlit s odvoláváním se na jméno Pána Ježíše třeba za to, abychom byli bohatí a nikdy nemuseli pracovat, když nám Bible říká, že „kdo nechce dělati, aby také nejedl“ (2. Tes. 3:10 – zaznamenejme, že jíst nemá nikoliv ten, kdo nepracuje z jakéhokoliv důvodu, ale jen ten, kdo nechce).

Když se tedy modlíme ve jménu Pána Ježíše, musíme se předně modlit za to, za co nám On sám říká, abychom se modlili – to znamená za věci Boží, věci duchovní, které nám pomáhají na cestě do nebe. Tedy za šíření království Božího, za naše posvěcení, naplnění Duchem Svatým, abychom byli podobnější Pánu Ježíši, pokornější a podobně. I ve vzorové modlitbě Páně ze sedmi jednotlivých proseb se jich šest týká Boží slávy a naší duše, a jen jedna našeho těla – a i ta má svůj duchovní přesah, kdy naším „chlebem vezdejším“ můžeme rozumět rovněž sycení Slovem Božím: „Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží“ (Mt. 4:4).

To samozřejmě neznamená, že se ve jménu Pána Ježíše nemůžeme modlit i za ostatní záležitosti tohoto života – což ukazuje i již zmíněná modlitba Páně – ale mezi modlitbami za duchovní věci a za ty běžné věci je podstatný rozdíl. Za věci duchovní, které nám pomáhají na cestě do nebe, se máme modlit bezpodmínečně, to znamená, že nemáme přestat, dokud je nedostaneme. U nich se nesmíme spokojit s odpovědí ne, jelikož víme, že u nich je vždycky Boží vůle, abychom je měli. Zde platí to, na co poukazoval Pán Ježíš v podobenství o vdově: „Pověděl jim také i podobenství, kterak by potřebí bylo vždycky se modliti a neoblevovati, řka: Byl jeden soudce v městě jednom, kterýž se Boha nebál, a člověka nestyděl. Byla pak vdova v témž městě. I přišla k němu, řkuci: Pomsti mne nad protivníkem mým. On pak dlouho nechtěl. Ale potom řekl sám v sobě: Ač se Boha nebojím, ani člověka nestydím, však že mi pokoje nedá tato vdova, pomstím jí, aby naposledy přijduci, neuhaněla mne. I dí Pán: Slyšte, co praví ten soudce nepravý. A což by pak Bůh nepomstil vyvolených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim?“ (Lk. 18:1-6) Vdova se nenechala odradit a nepolevila, dokud nedosáhla svého, i když vlastně nemohla moc doufat, že uspěje, protože ten soudce byl nespravedlivý a nijak mu na ní nezáleželo. Tím spíš máme prosit bez přestání volat za duchovní věci my, když víme, že Pán Bůh je spravedlivý, chce, abychom je měli a záleží Mu na nás.

Naopak u časných věcí se máme modlit s vědomím, že nevíme, jestli je Boží vůle, abychom to obdrželi nebo ne, a tak se tomu musíme ochotně poddávat. Boží věci jsou nad nás a On může mít moudré a svaté důvody, proč nám nedat i něco, co si na své úrovni legitimně přejeme, například úspěch u zkoušky ve škole, na který se věřící student pilně připravoval. U nich tedy máme vnímat, že Pán ví lépe, a když za ně prosíme, máme tak činit po vzoru našeho Spasitele, když zápasil v zahradě Getsemane. „I řekl: Abba, Otče, všecko jest možné tobě. Přenes kalich tento ode mne, ale však ne, což já chci, ale co ty“ (Mk. 14:36).

4. Co z modlení v Kristově jménu plyne

To nám praví Pán Ježíš sám: „A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, aby oslaven byl Otec v Synu.“ Takže při takové modlitbě budeme vyslyšeni – pokud to bude v souladu s vůlí Boží a k oslavě Boží. Podobně čteme v Janovi 16:23: „Amen, amen pravím vám: Že zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dať vám.“ Když se modlíme za duchovní věci, posvěcení, naplnění Duchem a podobně, je to vždy k oslavě Boží, proto si vyslyšením můžeme být jisti.

Důvod vyslyšení je, že ho zajistí sám Pán Ježíš, který má veškerou moc na nebi i na zemi. Když se modlíme v Jeho jménu a spoléháme se pro vyslyšení jen na Něj, můžeme se na vyslyšení spolehnout, protože je to to samé, jako kdyby za onu věc prosil Pán Ježíš sám – a Bůh Otec svého jednorozeného Syna vždycky vyslyší. To nám potvrdil už na samotném začátku Synovy pozemské služby, při křtu: „I stalo se v těch dnech, přišel Ježíš z Nazarétu Galilejského, a pokřtěn jest od Jana v Jordáně. A hned vystoupiv z vody, uzřel nebesa otevřená a Ducha jako holubici sstupujícího na něj. A hlas stal se s nebe: Ty jsi ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mk. 1:9-11). Bůh Otec má v Kristu zalíbení, to znamená, že se Mu vždycky líbí, co On činí, a proto vždycky slyší modlitby, které k Němu přinášíme ve spoléhání se na Něj. To neznamená, že vždycky dostaneme, co bychom si přáli, někdy Pán Bůh vyslyší modlitby i tak, že řekne ne, protože by zrovna ta věc nebyla k Jeho slávě, ale takové modlitby, když je budeme přinášet ve víře, nebude ignorovat.

To nám tedy dává velikou jistotu; největší ohledně našeho spasení. Zaslíbení o vyslyšení proseb ve jménu Kristově platí o všech různých modlitbách, ale jestli u něčeho nejvíce, pak u té první modlitby za to, aby nám Pán Bůh odpustil všechny hříchy a spasil nás. Když se za to modlíme s tím vědomím a spoléháním, že to Bůh Otec vyslyší kvůli Pánu Ježíši, kvůli Jeho oběti na kříži a kvůli Jeho prostřednictví, tak víme, že budeme spaseni. Kdo po tom tedy touží, tak se má takto modlit ve spoléhání se na Pána Ježíše, a rovněž uvěřit, že to tedy obdrží. Uvěřit zde znamená vzít Pána Boha za slovo – když to tak říká v Bibli, tak to tak taky musí být. Kdo se upřímně modlil za spásu – a nejen naprázdno odříkal nějaká slova, byť sama v sobě sebelepší – a spoléhal se přitom na Pána Ježíše, má na mnohých místech Písma, včetně našeho verše, černé na bílém, že bude vyslyšen. A má to potvrzené dvojnásobně, protože čteme, že to Pán Ježíš učiní, „aby oslaven byl Otec v Synu.“ Ničím přitom není Pán Bůh oslaven více, než ve spasení hříšníků.

Tak se tedy srdečně, pokorně modleme, a spoléhejme se přitom vírou v ony svaté a dokonalé přímluvy, zásluhy a prostřednictví našeho věčného Velekněze. Amen i amen.