Hlas synů Izacharových

„I řekl ke mně Hospodin: Synu člověčí, přilož srdce své, a viz očima svýma, i ušima svýma slyš, cožkoli já mluvím tobě o všech ustanoveních domu Hospodinova, i o všech zákonech jeho. Přilož, pravím, srdce své k vcházení [do] domu, [i] ke všemu vycházení [z] svatyně,“ (Ezechiel 44:5).

Poslední kapitoly knihy proroka Ezechiele s jeho popisem tzv. Ezechielova chrámu obecně komentátoři považují za jednu z nejobtížnějších částí Písma. Není pochyb, že ve starověkém Izraeli se nic z toho doslovně nenaplnilo, a tak si mnozí kladou otázku, jak tomuto oddílu rozumět. Vůči všem výkladovým přístupům lze předkládat závažné námitky, které nemohou být jen tak lehce smeteny ze stolu.

Někteří mají za to, že vše se doslovně naplní v budoucnu, až podruhé přijde Pán Ježíš a ustaví pozemské království v Miléniu. Pro tento pohled představuje zásadní problém skutečnost, že podle Ezechielova popisu se zjevně v tomto chrámu mají vykonávat zvířecí oběti, principiálně podle starozákonní dispenzace – kterým přitom učinil konec sám Pán Ježíš svou obětí na kříži, kterou zvířecí oběti pouze typizovaly, předobrazovaly. S tím se zastánci obvykle snaží vypořádat odpovědí, že ty budou činěny jen coby připomínka té velké oběti Mesiáše, ale ta má značné teologické slabiny.

Pavel v listu Galatským, který řeší situaci pohanů, kteří se snažili navrátit ke starozákonním ceremoniím, napsal: „Nebo budu-li to, což jsem zbořil, opět zase vzdělávati, přestupníkem sebe činím“ (Gal. 2:17). Apoštol učil, že Kristovým příchodem pozbyly starozákonní ceremonie své platnosti a jejich vykonávání již nemá žádný duchovní význam. Kdyby se k nim zase vrátil a zakládal si na nich, usvědčil by sám sebe z toho, že se ve své původní zvěsti o pozbytí jejich platnosti musel mýlit a hlásal bludy. Ten princip je však všeobecnější. Pokud Pán Ježíš v Miléniu obnoví starozákonní ceremonie, jejichž platnost pro nynější čas bezpochyby zrušil, neodsoudil by tím sám sebe, že tak učinil špatně?

Nezapomeňme, že již nyní, kdy je s námi Kristus přítomen „pouze“ duchovně a nikoliv fyzicky, neexistuje žádný duchovní důvod, proč si připomínat Jeho oběť skrze vykonávání starozákonních obětí. Kdyby se je dnes někdo snažil činit, snad všichni křesťané by s tím měli zásadní problém, a to i tehdy, kdyby dotyčný tvrdil, že tak nečiní kvůli své spáse, ale pouze coby připomínku oběti Pána Ježíše. Takové připomínání dnes již není ani správné, ani potřebné. A že by se mělo najednou stát správné a potřebné, když s námi bude Pán Ježíš v Miléniu přítomen dokonce fyzicky? Jako by tu nejlepší připomínku nepředstavovaly samotné Jeho probodené ruce a nohy, na které budeme ustavičně patřit? To nelze jen tak jednoduše přejít nebo odsunout stranou. Na fyzické rovině by jistě všemohoucí Bůh neměl problém všechny věci popisované Ezechielem uskutečnit, ale teologické překážky toho jsou – s ohledem na to, co nás učí Nový Zákon – vskutku značné.

Na druhou stranu opačný pohled, že tyto kapitoly nezamýšlel Duch Svatý jako přímé proroctví o něčem, co se fyzicky naplní v budoucnu, ale pouze coby typizovaný předobraz duchovních skutečností, které budou pravdou v období novozákonní církve, také není prost svých obtíží. O tom, že nějakou duchovní aplikaci pro dnešek ten popis obsahuje, nemáme důvod pochybovat, na druhou stranu se ten popis zdá na něco takového příliš podrobný a plný detailů, u kterých jen obtížně odhalujeme nějaké duchovní poselství, jako přesné míry a vzdálenosti. Určitá obecná poučení i z těchto vcelku „technických“ popisů sice lze předložit (a na takové lekce by se mělo dbát více, než se obecně činí) ale zároveň těžko ignorovat skutečnost, že sotva kdo přichází s duchovními aplikacemi toho, že to a ono má určité přesně dané rozměry – leda s aplikací velmi obecnou, že Pán Bůh „v chrámě Církve svaté všecko velmi pilné a ušlechtile jako na míru a na váhu zpořádal, a tomu chce, aby se v ní všecky věci řádně dály“, slovy Kralických. Takovými mírami však kapitoly vysloveně oplývají, a pokud má být popis Ezechielova chrámu toliko figurou a typem, a ničím víc, pak to v takovém detailu působí jako informace v podstatě bez užitku. Ani tuto námitku tedy nelze jen tak jednoduše smést ze stolu.

Náš oddíl tak představuje jednu z mnohých tajemných věcí v Písmu, kterou nedovedeme zatím zcela vysvětlit a u níž musíme – slovy J. C. Rylea – čekat na více světla a snad až na jejich plné naplnění. U některých starozákonních proroctví nejspíše žádný čtenář na jejich pravý a plný smysl nepřišel, dokud se nenaplnily, například u proroctví Zachariáše o 30 stříbrných za jeho práci a koupi pole hrnčířova.

Ovšem to, že u některých oddílů nedokážeme třeba odhalit jejich nejvlastnější prorocký význam, neznamená, že je nemůžeme aplikovat do svého života. I když proroctví může mířit na nějakou specifickou událost v budoucnu, stále jde o Slovo Boží, užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový. A jak jsme uvedli výše, tyto kapitoly Ezechiele nepochybně obsahují určité figury a předobrazy novozákonní církve. Proto si vůči sobě můžeme mnohé vztáhnout coby aplikaci Slova Božího do našich životů. A jedním z veršů, který by k nám měl hovořit velmi silně, je slovo o povinnosti proroka – a s ním také nás všech – důkladně přiložit mysl i srdce ke službám Božím v chrámě, protože se v něm skrývá mnoho poučení, na které se zaměříme.

Aspekty verše k rozvažování

(1.) Nejprve zaznamenejme kontext, v němž se tato vážná výzva nachází. Ihned po 5. verši čteme, jak má Ezechiel mluvit ke „zpurnému domu Izraelskému“. Prorok se nacházel v Babylonském zajetí, kam Hospodin převedl svůj lid pro jeho mnohé hříchy. I když on sám se proti Pánu Bohu neprovinil, přesto nesl důsledky národního trestu pro národní odstoupení. Podobně navenek zasáhlo zajetí i věrného Daniele s jeho druhy, které ovšem Pán v Babylonu mocně zachoval.

Muže Božího Ezechiele Kaldejští přivedli v jedné z dřívějších vln zajetí, ještě před finálním zničením chrámu za Sedechiáše. Ani tyto veliké, byť stále částečné soudy Hospodinovy lid nenapravily, a to ani ten, kterého odstěhovali, ani ten, který ještě pozůstal. Jak poukazoval Jeremiáš, zajatí v Babyloně na tom byli pořád lépe, než obyvatelé Jeruzaléma (viz Jr. 24), ale ani oni se cele nepokořili; proto při samotném Ezechielově povolání na jejich vzpurnost musel zvlášť poukázat: „Kterýž řekl mi: Synu člověčí, já tě posílám k synům Izraelským, k národům zpurným, kteříž zpurně se postavovali proti mně; oni i otcové jejich zpronevěřovali se mi, až právě do tohoto dne. K těch, pravím, synům nestydaté tváři a zatvrdilého srdce já posílám tě, a díš k nim: Takto praví Panovník Hospodin, již oni slyšte neb nechte: Že dům zpurný jsou. Ať vědí, že prorok byl u prostřed nich. Ty pak synu člověčí, neboj se jich, aniž se boj slov jejich, že zpurní a [jako] trní jsou proti tobě, [a že] mezi štíry bydlíš. Slov jejich neboj se, a tváři jejich se nestrachuj, proto že dům zpurný jsou“ (Ez. 2:3-6).

Právě v kontextu vzpurnosti lidu dostává prorok pokyn, aby přiložil srdce a mysl ke službám Božím, které mu Pán předkládal ve vidění. Poučení se nám v tom skrývá zjevné – přikládat mysl k pravé bohoslužbě Hospodinově musíme vždycky, ale obzvláště to platí v době úpadku, kdy se rozmáhá vzpurnost a neposlušnost církve. Mimo jiné proto, že právě v takových dobách bývá bohoslužba nejvíce a nejčastěji nakažena světskými a nebiblickými jevy; proto musíme mnoho rozjímat a zkoumat pravé služby Boží, abychom dokázali tyto odklony při bohoslužbě odhalit a vystříhat se jich.

Prorok tak měl činit rovněž s cílem, aby o těch věcech mohl vyučovat lid Izraelský, takže náš oddíl má svou aplikaci vůči kazatelům; to však neznamená, že na své úrovni obdobná povinnost neplatí pro každého věřícího ve vztahu k sobě samému.

(2.) Zvažme oslovení, kterým Hospodin svou výzvu zahájil, totiž „synu člověčí.“ Ano, tak Pán Bůh adresoval proroka často, v celé knize téměř stokrát, ale neměli bychom to proto přejít, že je tak hojně užívané. Zajímavé je, že jednou jej také nacházíme u Daniele, dalšího poexilního proroka. Nejčastěji komentátoři uvádí, že tím Pán chtěl Ezechielovi připomenout jeho nízkou pozici, aby se stejně jako Pavel „vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl“ (2. Kor. 12:7). Měl vždycky pamatovat na svou přirozenost, na svou nehodnost a na všechna omezení, která z jeho tělesného člověčenství plynou.

Povinnost přiložit srdce ke službám Božím a všemu, co nám o nich Pán praví, plyne právě z naší lidské tělesnosti. Naše srdce jsou přirozeně chladná, tupá a nevnímavá, a když je řádně, vědomě a úsilně nenastrojíme k srozumění věcem Božím, pak nám z nich zcela jistě unikne podstatná část, ne-li všechno. Kdyby lidé v církvi řádně dbali na to a připomínali si, že jsou jen hříšníky, byť omilostněnými, muselo by jim být jasné, že i kvůli sobě samotným nesmí dovolit, aby se do bohoslužby vloudilo cokoliv světského, ale že naopak potřebují porozumět svatosti služeb Božích – v čem spočívá, v čem se projevuje a co vylučuje. Jedině tak budou moci být ochráněni. Výzva Ezechielovi tak platí i nám všem ostatním. Synu padlého Adama, znej svou přirozenou bídu a nemoudrost, a proto přilož srdce své k tomu, což mluvím Já k tobě.

V předmětném oslovení se však skrývala i nesmírná pocta, protože stejný titul užíval zde na zemi i jednorozený Syn Boží, Pán Ježíš Kristus. Proroka tak Hospodin možná nazval i proto, že měl být ve svém prorockém úřadě typem Mesiáše. Ale o této budoucí poctě Ezechiel sám nejspíš nevěděl a seznámil se s ní až v nebi. Z toho, co nás vede k ponížení se a vnímání své slabosti, nám rovněž jednou vyplyne v nebi sláva a odměna, o které nyní ani netušíme – a největší aspekt té slávy bude, že jsme se ve svém pokoření nejvíce podobali Pánu Ježíši samotnému.

(3.) Zvažme niternou povahu naší povinnosti – „přilož srdce své.“ Služba Hospodinu musí zahrnovat rozumovou stránku, neboť v kontext vydávání sebe samých v oběť živou Pánu mluví apoštol Pavel o „rozumné službě své“ (Řím. 12:1, v řečtině se užívá i nám povědomé slovo logikén, v 1. pádu logikos), ale pouhé intelektuální zvažování nestačí.

Ačkoliv máme tendenci si spojovat srdce s city, v biblickém jazyce jsou centrem emocí vnitřnosti, nikoliv srdce. (Boží Slovo v tom přizpůsobuje svá vyjádření běžnému jazyku, kterému rozuměli tehdejší adresáti. Pokud se nám zdá divné spojovat emoce s vnitřnostmi, tak nezapomeňme, že biologicky vzato emoce nesouvisí ani s tím srdcem, které technicky slouží jen jako pumpa pro krev.) Srdce označuje spíše centrum vůle. Ezechiel měl za účelem seznámení se s všemi službami Božími zapojit celého člověka, pevně si uložit, aby vše shlédl a seznal, vynaložit všechno úsilí, a též po tom niterně a zaníceně toužit. Všechny tyto aspekty patří k přiložení srdce. Toto nastrojení a přiložení srdce plynulo z víry – musel věřit, že když jej k tomu sám Hospodin vyzývá, má to svůj velmi dobrý důvod, a také, že jde o jeho duchovní povinnost vůči svému Pánu.

I když se v novoevangelikální církvi o srdci při „chválení“ hodně mluví, k postoji, k němuž byl vyzýván Ezechiel, to má daleko. Moderní církev se právě naopak vyznačuje velikou lhostejností k tomu, co Pán Bůh sám říká o své bohoslužbě, a všechno si v ní přizpůsobuje sobě a svým líbostem. Světská hudba v církvi se tak rozmohla právě proto, že lidé nechtěli přiložit srdce svá k tomu, co Duch Boží mluví v Bibli o ustanoveních domu Hospodinova. Mají povšechnou vědomost, že lid Boží má zpívat ke chvále Boží, a předpokládají, že mohou zpívat v podstatě cokoliv se jim zlíbí, z jakéhokoliv zdroje, jen když k tomu přilepí aspoň základně „křesťanskou“ zvěst. Ezechiel však neměl jen vycházet z poznání, že Pán Bůh ve Starém zákoně asi chtěl přinášení nějakých zvířecích oběti, a pak už si přinášet, co se by mu zamanulo. Skutečné přiložení srdce něco takového vylučovalo.

Když tedy nechceme přiložit své srdce a detailně prozkoumat, co nám Pán sám v Písmu o své bohoslužbě říká, pak se může při svém přistupování k Němu cítit sebeupřímněji, ale nejde o pravou srdečnost po vzoru Ezechiele.

(4.) Zvažme vnější aspekt naší povinnosti – „viz očima svýma, i ušima svýma slyš.“ To v principu vyjadřuje, že máme dávat veliký pozor na to, co Pán Bůh zde předkládá. Platí to obecně o všem, co nám On ve svém Slově zjevuje, nejen toho, co se týká bohoslužby. Jak to vystihl Jan Amos Komenský ve své písni Moudrosti poklad z nebe:

Tou hřivnou se vší péčí
nám těžit velí Pán,
a svaté jeho řeči
skládati v srdce stan.
Když on, ten věčný Král,
k nám poselství své děje,
chce, by naň každý dbal,
a zhyneť bez naděje,
kdož jím by pohrdal.

Zatímco moderní bohoslužba klade značný důraz na to, co předkládáme Pánu Bohu my – naše chvály či jiné rozličné sloužení a „uplatňování svých darů“ – Bible spíše hovoří o poslouchání, jak ve smyslu slyšení, tak ve smyslu poslušného činění. „I řekl Samuel: Zdaliž líbost [takovou] má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a kuposlušenství státi, nežli tuk skopců [přinášeti].“ (1. Sam. 15:22). „Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího, a buď hotovější k slyšení nežli k dávání obětí bláznů; nebo oni neznají toho, že zle činí. Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před oblíčejem Božím, poněvadž Bůh [jest] na nebi, a ty na zemi; protož nechť jsou slova tvá nemnohá“ (Kaz. 5:1-2). „A tak, bratří moji milí, budiž každý člověk rychlý k slyšení, [ale] zpozdilý k mluvení. (…) Protož odvrhouce všelikou nečistotu, a ohyzdnost zlosti, s tichostí přijímejte vsáté slovo, kteréž může spasiti duše vaše“ (Jk. 1:19.21). I když naši předkové přirozeně také zpívali, bohoslužba pro ně představovala hlavně kázání.

Jak jsme si řekli, v jednom smyslu v našem verši hledění očima a slyšení ušima znamená to samé. V kontextu bohoslužby si to můžeme aplikovat tak, že to, co při bohoslužbě vidíme, by mělo maximálně korespondovat tomu, co slyšíme – z čehož plyne, že máme dbát na to, abychom ve svých modlitebnách neměli moc rozptylujících věcí, aby hledění okolo neodvádělo od slyšení. Protestantská bohoslužba se na rozdíl od té papeženecké vždycky vyznačovala prostotou, a všechno mělo vést k vnímání ústřední role kázání, včetně prostých modliteben bez přehnaných výzdob, s veršem uprostřed.

(5.) Zvažme autoritu příkazu – jeho závaznost plyne z toho, že jde o slova, o nichž Hospodin říká, že je „Já mluvím k tobě.“ Naše doba, která neomylným Božím Slovem vesměs pohrdla (církev nevyjímaje) už to nevnímá, ale Písmo varuje, že Hospodinova řeč má svou váhu. Někdy je popisována doslova jako hrozná: „Když s nebe dávás slyšeti výpověď svou, země se bojí a tichne“ (Ž. 76:9). Pán bázeň vůči své řeči očekává: „I však na toho patřím, kdož jest chudý a skroušeného ducha, a třese se před slovem mým“ (Iz. 66:b) Proto nám zní vážná výzva: „Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého, jako [při] popuzení, a v den pokušení na poušti“ (Ž. 95:7b-8).

Povinnost dbát na všechno, co Pán říká, vychází jednak z toho, že On je svatý a vyvýšený Vládce všech zemí, a ignorování Jeho slov znamená proto pošlapání Jeho královského majestátu. Ale jelikož nám své zjevení dává zároveň ze své dobroty, aby si nás přivedl k sobě a způsobil nám z nich dobro, když je poslechneme, pak nedbání jej představuje rovněž pošlapání Jeho dobroty a milosti: „Čili bohatstvím dobrotivosti jeho a snášelivosti i dlouhočekání pohrdáš, nevěda, že dobrotivost Boží ku pokání tebe vede?“ (Řím. 2:4) Vskutku, zhyneť bez naděje, kdož tím Slovem by pohrdal.

(6.) Zvažme předmět povinnosti, který máme spatřovat a zvažovat, totiž že se hovoří „o všech ustanoveních domu Hospodinova, i o všech zákonech jeho.“ Z toho vidíme, že Pán Bůh svou bohoslužbu reguluje a očekává, že se Jeho požadavky při svém uctívání budeme řídit. Jak čteme v nejdelším Žalmu: „Ty jsi přikázal, aby pilně bylo ostříháno rozkazů tvých“ (Ž. 119:4). To platí o rozkazech Hospodinových obecně, ale také těch přímo souvisejících s bohoslužbou. To vše je na hony vzdálené moderní představě, že Pánu Bohu vlastně na konkrétním obsahu a formě našich bohoslužeb nezáleží, jen když Jej nějak ctíme a cítíme se přitom subjektivně upřímně. Jinak si můžeme všechno uzpůsobit podle svých představ.

Tak ovšem chrámovou službu Pán Ezechielovi nepředkládal. Subjektivní pocity upřímnosti ve chvále u toho, kdo se nestará o Boží ustanovení ohledně bohoslužby, není žádnou skutečnou biblickou upřímností. Žalmista naopak svou upřímnost spojoval s pilným dbáním na závazné normy Boží: „Oslavovati tě budu v upřímnosti srdce, když se vyučovati budu právům spravedlnosti tvé“ (Žalm 119:7).

Konkrétní pravidla chrámové bohoslužby ukázaná Ezechielovi pro novozákonní lid ve svém doslovném významu již bohoslužbu církve neregulují, ale z toho nemůžeme dovodit, že si vše můžeme uzpůsobit svým líbostem, Ano, nejsme již svázáni rozličnými ceremoniemi, ale když rozumíme, co od nás Hospodin vyžaduje, zjistíme, že i novozákonní pravidla jsou vlastně dost striktní. „Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti“ (Jan 4:24 – slovo přeložené jako „modliti se“ v řeckém originále vyjadřuje uctívání ve všech aspektech.) Spojením „v duchu“ se zde nejspíše myslí primárně náš vlastní duch, ale ten bez plnosti a působení Ducha Svatého nebude moci vykonat nic, co by se Hospodinu líbilo.

Proto apoštol v kontextu sloužení Pánu vyzývá k naplnění Duchem Božím: „A neopíjejte se vínem, v němž jest prostopašnost, ale naplněni buďte Duchem, mluvíce sobě vespolek v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních, zpívajíce a plésajíce v srdcích svých Pánu“ (Ef. 5:18-19). Ovšem tam, kde Duch Svatý přebývá, nemůže mít místo žádná tělesnost a světskost, „nebo tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu; ty pak věci jsou sobě vespolek odporné“ [tj. odporující si, stojící proti sobě] (Gal. 5:17). I když tedy v Novém Zákoně „ustanovení domu Hospodinova a všechny zákony jeho“ neobsahují žádné rituály, které bychom museli vykonávat – jako pouhý rituál nemají být činěny ani křest a večeře Páně – neznamená to, že žádné neexistují. Jde o všechny povinnosti, které nezbytně plynou z její duchovnosti a svatosti, především povinnost nepřizpůsobovat se v ní světu a věku tomuto (viz Řím. 12:1-2).

K těm tedy máme přiložit srdce, uši i zrak, abychom se vystříhali všeho toho ve všech podobách, nejen do očí bijících, ale i jemných, na první pohled nenápadných. Ke sloužení Pánu Bohu se jednoduše nemáme povzbuzovat tělesným způsobem, včetně tělesné muziky, ale duchovním rozvažováním velikých skutků Božího milosrdenství, to vše z působení Ducha Svatého, pamatujíce, že „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá“ (Jan 6:63).

(7.) Zvažme prvotní osobní aplikaci, totiž přiložit srdce své „k vcházení do domu“ Božího. Jednoduše aplikováno, máme dbát na své srdce, když jdeme na bohoslužbu, aby bylo řádně připravené. U Ezechielova chrámu mělo vycházení i vycházení svůj daný řád (viz kap. 46), a i když nás tato konkrétní pravidla přirozeně doslovně nezavazují, jelikož žádný fyzický Ezechielův chrám se dnes na zemi nenachází, určitý obecný princip nám chce Pán zdůraznit.

Když jdeme do shromáždění, máme se na to připravit. Částečně s tím souvisí i vnější příprava, abychom tam nešli špinaví či neupravení, ale především jde o přípravu srdečnou a duchovní. Když nepřipravíme své srdce, abychom si v něm skládali všelikou řeč Boží, kterou v domě Hospodinově uslyšíme (viz Ž. 119:11), budeme jako ti, jimž seménka Slova Božího padnou podle cesty a sezobou je ptáci, nebo jimž veškerý užitek v srdci zkazí kameny či trní.

Příprava začíná samozřejmě primárně na modlitbách, nejen v neděli ráno, ale i předtím, určitě v sobotu a nejlépe po celý týden. Před shromážděním samotným máme prosit intenzivněji a usilovněji, především, aby Pán sám připravil a ztišil naše srdce a dal, abychom v něm my i všichni ostatní na bohoslužbě měli dobrou půdu. Pak se také máme modlit za kazatele, aby jej ke službě zmocnil sám Duch Svatý, protože moc kázání nepochází z těla a krve, ale shůry – nespočívá v řečnickém umění ani v „slibných lidské moudrosti řečech,“ ale v neviditelném zapůsobení Božím na srdce. (Nemiňme též, že takové modlitby za kazatele předpokládají, že je o vpravdě Pánem povolaného muže, co odděleně a poslušně stojí v celosti za Jeho pravdou – bez toho jsou všechny modlitby za něj marné.) Za totéž pak máme vysílat i „šípy modliteb“ v průběhu shromáždění.

Modlitbou přiložení srdce musí začít, ale nekončí to u ní. Přiložení srdce v sobě totiž zahrnuje i to, že si v Boží síle a s Jeho pomocí v Duchu Svatém uložíme, že budeme pilně dbát na to, co nám Pán ten den předloží, ať je to cokoliv – ať bychom si takové slovo přirozeně přáli slyšet či nikoliv. Tak si pevně předsevzal Kornélius, když k němu přišel apoštol Petr: „Nyní tedy my všickni před oblíčejem Božím hotovi jsme slyšeti všecko, což jest koli přikázáno tobě od Boha“ (Sk. 10:33b) Tento postoj Hospodin sám požehnal, že na jeho širokou rodinu v průběhu toho kázání vylil svého Ducha. O podobném postoji hovoří apoštol Jakub: „Protož odvrhouce všelikou nečistotu, a ohyzdnost zlosti, s tichostí přijímejte vsáté slovo, kteréž může spasiti duše vaše“ (Jk. 1:21).

Naopak Pán vyhlašuje soud nad těmi, kdo si sice jdou poslechnout kázání, třeba jej u obdivují, ale žádnou připravenost k pravému přijetí a činění u nich nelze nalézt: „Ty pak synu člověčí, [slyš], synové lidu tvého často mluvívají o tobě, za stěnami i ve dveřích domů, a říkají jeden druhému [a] každý bratru svému, řka: Poďte medle a poslechněte, jaké slovo vyšlo od Hospodina. I scházejí se k tobě, tak jako se schází lid, a sedají před tebou lid můj, a poslouchají slov tvých, ale nečiní jich. A ačkoli je sobě ústy svými libují, však za mrzkým ziskem svým srdce jejich odchází. A aj, ty jsi jim jako zpěv libý pěkného zvuku a dobře vznějící. Slyšíť zajisté slova tvá, ale žádný jich nečiní. Než když to přijde, (aj, přicházíť), tedy zvědí, že prorok byl u prostřed nich“ (Ez. 33:30-33). Takového postoje se musíme ze všech sil vystříhat.

(8.) Zvažme následnou osobní aplikaci, totiž přiložit srdce své „ke všemu vycházení [z] svatyně“. Ostříhat sami sebe nepotřebujeme pouze, když jdeme na bohoslužbu, ale také z bohoslužby. To se často zapomíná zdůrazňovat, i když nám to plyne i z klíčového podobenství o rozsévači. Člověk s kamenitou nebo trnitou půdou v srdci se zdál na začátku velmi připravený přijímat kázané slovo; problém však byl poté, co slovo doznělo a on se vrátil zpět ke každodennímu životu. Krátkodobě srdce ke vcházení přiložil, ale po vyjítí onomu přiložení něco scházelo a nechal si to vymizet. „Protož musímeť my tím snažněji šetřiti toho, což jsme slýchali, aby nám to nevymizelo“ (Žd. 2:1).

Přikládat své srdce k vycházení ze svatyně musíme s ohledem na svou paměť. O kolik z rozsévaného slova přijdeme z tohoto prostého důvodu! Proto je dobré, ba, nezbytné, dělat si z kázání poznámky, abychom se k nim mohli vrátit. Rodiče musí rovněž dbát na své děti – nejen aby seděly v klidu, ale aby poslouchaly a z kázání také něco věděly i po jeho skončení.

Máme ale také dbát na to, abychom v sobě neuhasili vnitřní zapůsobení a dojem, které v nás kázání vzbudilo. Když jsme v srdci zasaženi, slova z Ezechiele nás vyzývají, abychom si uložili v srdci to dále udržovat, ba, i rozdmýchávat, nikoliv potlačovat. To druhé někdy můžeme učinit i příliš lehkovážnými rozhovory s bratřími ihned po bohoslužbě. Ne, že by ty byly špatné samy o sobě, ale dávejme si pozor, jestli v nás příliš často nevedou když ne k zapomenutí slova, tak aspoň k oslabení účinku a předsevzetí, jež jsme v jeho samotném průběhu cítili a učinili. Pro duchovní užitek a nasycení potřebujeme slovo nejen přijmout, ale také i strávit, což se v duchovním smyslu děje zejména následným rozjímáním o něm. Ztišení je patřičné nejen před kázáním, ale i po něm.

Závěr

Jak služba Svobodné presbyterní církve dlouhodobě poukazuje, nový evangelikalismus se ve svém přístupu k Božím věcem vyznačuje značnou ležérností. Bez ohledu na to, co se tam říká z kazatelen, celková atmosféra novoevangelikálního uctívání nepodporuje tu vážnost, o níž Písmo na tolika místech hovoří. „Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí. Neboť Bůh náš jest oheň spalující“ (Žd. 12:28-29). Nemiňme, že zde vážnost a uctivost spojuje apoštol s působením milosti Boží v srdci. Když nám tento přístup schází, dáváme tím v potaz, zda v něm milost vůbec panuje, nebo zda jsme ji aspoň svou neduchovností značně nepřidusili.

Hospodin však své služby bere vážně, a k témuž vede svůj lid. Tato vážnost neznamená zachmuřenost či absenci radosti; naopak je s ní spojená: „Služte Hospodinu v bázni, a veselte se s třesením. Líbejte Syna, aby se nerozhněval, a zhynuli byste [na] cestě, jakž by se jen málo zapálil hněv jeho. Blahoslavení jsou všickni, kteříž doufají v něho“ (Ž. 2:11-12). Právě vnímání vážnosti věcí Božích nás má vést k postoji, k němuž byl vyzván Ezechiel, k přiložení srdce ke všem závazným normám domu Božího – ne k ceremoniím a rituálům, ale všemu, co vede ke sklánění se Hospodinu v pravé okrase svatosti. A když takto přiložíme srdce, abychom to vše s pilností plnili, Hospodin nám dá zakusit to, co vyznával sám žalmista David: „Jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů!Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových; srdce mé, i tělo mé pléše k Bohu živému. (…) Nebo lepší jest den v síňcích tvých, než jinde tisíc; zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha svého, nežli přebývati v stáncích bezbožníků“ (Ž. 84:1-2.10). Amen i amen.