Hlas synů Izacharových

„Svatost, bez níž žádný neuzří Pána.“ (Židům 12:14)

Již podvakrát jsme se zaměřili na vzácné a vážné pojednání starého biskupa Johna Charlese Rylea ohledně svatosti. Nejprve jsme podle jeho slov zvažovali na její vymezení a v druhé části důvody její důležitosti. U těch, v kom Duch Boží pracuje, již ty předchozí řádky musely vzbudit vážné přemýšlení a vést je k pečlivému sebezkoumání. Nicméně jako každý jiný dobrý kazatel i biskup Ryle věděl, že i ta nejlepší výkladová část kázání či nějakého duchovního textu pro vypůsobení plného užitku potřebuje, aby se k ní přidala také aplikace, konkrétní výzvy, k čemu nás předchozí výklad má vést. Jakkoliv by se mohlo zdát, že to ze slova plyne samo a automaticky, přesto tuto část nelze pomíjet. Když psal apoštol Pavel své doktrinální epištoly jako Římanům, Galatským nebo Efezským, vždy dbal, aby je uzavřel tím, co z učení Božího plyne pro praktický život křesťana.

Anglikánský kazatel nechtěl nikoho nechat uniknout té vážně otázce, kterou před nás téma svatosti předkládá – totiž zda jsme svatí my sami. Ne jen, jestli bychom sami sebe nazvali věřícími, či jestli jsme byli pokřtěni, třeba i na vyznání víry, jestli chodíme do církve, jestli něco cítíme při zpívání chval, jestli jsme i aktivní ve službě. Je to bez svatosti, bez čeho žádný neuzří Pána. Můžeme mít všechno to předchozí a stále postrádat svatost.

Tato otázka nijak nepopírá velikou pravdu evangelia o ospravedlnění z pouhé víry bez jakýchkoliv skutků zákona. Do nebe se můžeme dostat pouze, když osobně uvěříme v Pána Ježíše a budeme Jím ospravedlněni, zcela mimo nás samotné. Ale ne vše, co má jméno víra, je onou pravou, srdečnou vírou, jak varuje Jakub, že „víra bez skutků jest mrtvá“ (Jak. 2:26). Jinými slovy, prostě není. Jaký rozdíl je mezi mrtvým člověkem a neexistujícím člověkem? V tom nejhlavnějším smyslu žádný – a totéž platí o mrtvé víře. Mít mrtvou víru se nijak neliší od toho, nikdy ve skutečnosti neuvěřit.

Život se musí nějak projevit, byť třeba slabě. A totéž platí o živé víře – nemůže zůstat utajena, což v praxi znamená, že se nemůže neukázat ve svatém životě, v životě, který směřuje, usiluje, touží a volá k Pánu po svatosti: svatosti uvnitř, svatosti navenek, svatosti v motivech, svatosti v činech, svatosti projevené v planoucí lásce k Spasiteli, v praktické poslušnosti všem Božím přikázáním a ve vystříhání se hříchu. Jistě, i ten nejlepší křesťan v tom všem bude vnímat své veliké nedostatky, ale nebude to ve svém životě zcela postrádat. Když tohle někdo považuje za zákonictví, tak tomu pojmu vůbec nerozumí, a zní mu vážné a varovné slovo biskupa Rylea v našem textu, že kdyby žil v době Pána Ježíše, tak by asi považoval za zákoníka Jej samotného.

Ano, zákonictví by bylo, kdybychom si řekli, že nás tento standard odsuzuje, máme jen mrtvou víru a musíme s tím něco dělat – a jelikož víra bez skutků je mrtvá, tak se honem musíme začít snažit činit ty skutky. Ne, to bychom začali úplně od špatného konce. Když máme mrtvou víru, nepotřebujeme skutky, ale živou víru – totiž pohledět pravě ke Spasiteli v pokání, s prosbou, aby nás obživil svým Duchem, učinil novým stvořením a napsal svůj zákon na desky našich srdcí. Až pak můžeme činit s pomocí Boží ty skutky, o nichž hovoří Jakub.

Potřebujeme toto učinit, nebo máme živou víru? Jak nám již dvakrát předkládal John Ryle, odpověď na tuto otázku závisí na tom, zda jsme svatí. Proto jakožto dobrý podpastýř lidských duší neopomněl zakončit svůj text vážnými výzvami pro všechny skupiny lidí, aby je burcoval k sebezkoumání ve světle všeho, co již uvedl. Musíme hledět do svého nitra s prosbou, aby nás Pán vyzpytoval, jednak jestli jsme svatí, a dále jestli dostatečně vnímáme potřebu svatosti. To jsou vskutku prozkušující otázky. Náš dobrý přítel, věrný pensylvánský kazatel Rev. Stephen Hamilton, říkal, že když Ryleovu knihu o svatosti četl jako mladý věřící, musel se ve světle všeho, co dobrý biskup uváděl, ptát sám sebe, jestli je skutečně spasený – tak to vnímal vážně. Ano, jistě nebylo Ryleovým cílem znejistit kohokoliv pravě obráceného ohledně jeho spásy. Nicméně i tak učiníme dobře svým duším, když si jak všechny znaky svatosti, které předkládal, tak všechny aplikační výzvy řádně přiložíme k srdci, spolu s prosbou žalmisty: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má, a popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ (Žalm 139:23-24). Čti více…