Hlas synů Izacharových

„A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, aby oslaven byl Otec v Synu. Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním.“ (Jan 14:13-14).

Boží Slovo je tak vzácné a dokonalé, že o velmi mnohých jeho částech můžeme říci, že jde o mimořádně slavný a veliký oddíl – myšleno ne jen v kontextu veškeré literatury, ale i přímo samotného Písma. Čistě statisticky (v normální knize) by zvláštních částí měl být jen zlomek, ale u Bible je tomu jinak; oddíl za oddílem, který čteme, se nás tak dotýká, že si pokaždé musíme říci, jak je neobyčejný.

Přímá slova Pána Ježíše některá vydání Bible vyznačují červeným Písmem. Skrývá se v tom určité nebezpečí, protože to může svádět k hledění na ostatní části, jako by byly nějak méně inspirované, což nejsou. Ale zároveň jsou nám tyto přímé záznamy slov našeho všemohoucího Mistra a Spasitele v jednom ohledu zvláště drahé – pokud Jej skutečně milujeme tak, jak máme.

I když v absolutním součtu takových slov Kristových máme v evangeliu dost, delších souvislých promluv mezi nimi moc nenacházíme. U každé jednotlivé příležitosti jde obvykle jen o pár veršů. V několika případech máme řeč na jednu kapitolu, jako třeba u série podobenství v 13. kapitole Matouše a paralelních textech, běda farizeům a zákoníkům nebo výzva k učedníkům ohledně posledních časů a Kristově druhém příchodu; a rovněž několik delších kapitol v evangeliu Janově.

Ještě delší souvislý Spasitelův proslov nacházíme v Novém Zákoně jen dvakrát, a oba oddíly jsou nanejvýš významné. Předně jde o Kázání na hoře, a poté poslední slova k učedníkům po ustanovení večeře Páně a před ukřižováním. Na ta bychom měli dbát ještě z jednoho důvodu, mimo jejich délku: Pán Ježíš coby všemohoucí Bůh při nich dobře předem věděl, že se Jeho pozemská služba dokonává, nebyl ve tmě ohledně toho, co Jej čeká. „Před svátkem pak velikonočním, věda Ježíš, že přišla hodina jeho, aby šel z tohoto světa k Otci, milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval“ (Jan 13:1) Proto má všechno, co čteme v kapitolách 14 až 16, svoji zvláštní váhu a měli bychom na to dávat velký pozor.

Byla to v jednom ohledu poslední příležitost, kdy Pán Ježíš mohl učedníkům vyjevit nebo zdůraznit určité pravdy, a tedy vše, na co se v té chvíli zaměřil, musí mít zvláštní důležitost. A vskutku zde nacházíme mnohé důležité pravdy o tom, jaké mají Kristovi učedníci nové postavení – jak ve vztahu k Otci, tak ke světu. Proto nás nepřekvapí, že v těchto kapitolách nacházíme některé z nejznámějších veršů Bible vůbec, třeba verš 6: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ To je nesmírně důležitá pravda. Mnoho lidí tvrdí, že všechna náboženství jsou si rovnocenná, že každé z nich představuje svoji vlastní cestu k Pánu Bohu, ale to nám zde Pán Ježíš zcela vyvrací. K Pánu Bohu se do nebe dostane jedině ten, kdo se spolehne na Syna Božího a komu On bude prostředníkem mezi Bohem a člověkem.

To je však jen jeden verš z mnoha. Detailně by si zasloužil rozbor snad každý z nich, ale jelikož mezi klíčové součásti praktického života křesťana patří modlitba, zaměříme se na 13. a 14. verš 14. kapitoly, kde jsme vyzýváni, abychom se modlili ve jménu Pána Ježíše. Zaznamenejme, že když Pán ježíš Kristus toto říká, tak vlastně bere za samozřejmé, že se učedníci budou modlit, a jen je instruuje, jak to mají dělat. Pro věřícího, totiž pro pravého znovuzrozeného křesťana, je modlitba naprosto samozřejmá, jako dýchání. Kdo se nemodlí – a nemluvíme jen o modlitbách ve shromáždění, ale obecně, doma, před jídlem, kdekoliv – nemá v sobě žádný duchovní život, stejně tak jako ten, kdo nedýchá, v sobě nemá život fyzický. Dýchat musíme každý den, a modlit se tedy taky. Jak vystihuje jedna duchovní píseň:

Modlitba dech je věřících,
okno pro čerstvý vzduch,
skrz bránu v nebe na rtech svých
s ní vejde jejich duch.

Musíme však pamatovat, že je modlení a modlení. Mnoho lidí v církvi své modlitby odříkává, ale nejedná se o pravou modlitbu, o níž mluví Pán Ježíš a kterou Pán Bůh vyslýchá. Prázdné opakování růžence patří mezi ně – což platí, i když dotyčný odříkává modlitbu Páně, ne toliko rouhavé Zdrávas Maria. Pravé modlení musí být upřímné a ze srdce, jinak je to k ničemu. Jak čteme v Žalmu 119:145: „Z celého srdce volám, vyslyšiš mne, ó Hospodine, abych ostříhal ustanovení tvých“.

To je jeden aspekt věci. Ale někdo může odříkávat svoje modlitby subjektivně upřímně, a přesto to nebude pravé modlení, které bude vyslyšeno. Pravá modlitba, kterou Otec v nebesích vyslýchá, musí být činěná ve jménu Pána Ježíše Krista, jak nás On sám vyučuje. Velmi se tedy hodí se na takové modlení důkladně zaměřit. Čti více…